M*A*S*H

Klasika televizní zábavy. Sice si myslím, že po odchodu Franka Kuního Ksichta Burnse už to nebylo ono, ale bavil jsem se výborně. A nejenom bavil, leckteré díly poskytují i hodně dospěláckou podívanou k zamyšlení. Zvláštní poděkování si kromě dabérů zaslouží i překladatelé (což není až tak obvyklé). Věřili byste, že v originále je tam nahraný smích? (19.03.2003)

Inteligentní člověk by neměl být vojákem, neboť nedokáže tupě plnit nesmyslné rozkazy a radši bojuje humorem proti válce. Přesně takový je MUDr. Hawkey Pierce, kterého pouze sarkasmus, vtípky, chlast a svádění sestřiček dokázali udržet při zdravém rozumu, když jeho práci neustále ničily kulky rozmanitě si poletující po Koreji. Hawkeymu se sice měnili skvělí nahravači na smeč (Trapper, B. J.) i oběti vtípků (Frank, Charles) zmateného velitele Henryho vystřídal v průběhu války ironik Potter, ale na zábavě se to nijak neprojevilo. Korejci bojovali proti Korejcům a kverulanti Hawkeyova typu se prostě museli ptát, proč tento poloostrov navštívila US Army, nutí je řeznickým způsobem zachraňovat životní funkce uniformovaných pacientů a posílat je někam, kde budou mít lékaři čas na jejich celkovou opravu. (13.09.2009)

Tenhle seriál je intelektuální. V tom nejryzejším slova významu. Zatímco knihy a film byly IMHO (IMHO!) jednoduchým sdělením, že válka je vůl a pak už beze smyslu vtipkujeme, chlastáme a souložíme, série daly důvod, abychom se na to vše rozzlobili. Nenásilně a jemně povýšily bezuzdné taškařice s citem na umění...A je prostě jasné, proč je tento seriál nazýván nejlepších. Jeho úroveň s přibývajícími léty stoupala, což se o většině televizní produkce říct nedá. A cenu za nejlepší herecký výkon bych dal Garymu Burghoffovi, jeho komika je naprosto úžasná. (25.01.2003)

Přiznám se, že zpočátku jsem tomuto válečnému seriálu nemohla přijít na chuť a odmítala jsem ho mít puštěný i jako zvukovou kulisu. Ale díky příteli jsem MASHi dala druhou šanci a děkuju mu za to. Způsob, jakým hlavní hrdinové berou válku a jakým se s ní vyrovnávají-tedy humorem, je neskonale příjemný a milý. Občas nastanou i dojemné chvíle, ale tomu u tohoto žánru není vyhnutí. Jedinečný je MASH oproti dnešním sitcomům především v tom, že má neobvyklý a unikátní humor a hlavně dílů je tolik, že máte pak delší dobu na co koukat. Jako nejzábavnější postavu shledávám Franka Burnse (slyší i na "kuní ksicht") - bez něj už to bohužel hodně ztrácí na kvalitě. A díl s imaginárním důstojníkem Tuttlem (015), kterého všichni obdivují, je GENIÁLNÍ. (27.11.2011)

Dozvíme-li se, že seriál, o který se zajímáme, má více než 30 epizod, propadneme chmurám a skleslosti; je to očekávání, které se takřka nemýlí. MASH, ta zkratka amerických zdravotních praporů z krvavé korejské války, zvané pro časté frontové přesuny v první polovině jejího trvání také "čtverylková", je velkou výpovědí o stavu americké společnosti na počátku poslední čtvrtiny minulého století. Na rozdíl od filmu a jeho syrovosti, která neskrývá nic z drsností tohoto absurdního, de iure dodneška trvajícího konfliktu, reprezentuje MASH od počátku jakousi zprostředkovanou a velmi vzdálenou variaci na všelidská témata, která je soustavně provozována v kulisách z Korejského poloostrova. Jak víme z amerického dokumentárního filmu o Aldovi, první měsíce a léta seriálu nebyla valná; jeho popularita stoupala pozvolna a začala kulminovat zhruba od 3.-5. ročníku. tj od doby, kdy se podstatně změnil jeho tvůrčí tým, jehož stále viditelnějším protagonistou se stával krok za krokem právě Alan Alda. Výrazněji se v něm také začal zrcadlit povietnamský syndrom, dědictví paralelní války, v níž Američané utrpěli porážku a jež byla v levicově cítící části americké společnosti těžce diskreditována svou krutostí, značnými počty válečných zločinů i zločinců, jež provázely tuto "americkou misi". To všechno vyvolalo velké pochyby, které do aldovské části MASHe vnášejí pocity ne padesátých, ale zcela jednoznačně sedmdesátých let. Tvůrčí dílna, ve kterou se seriál nečekaně proměnil, i celá řada postupných změn, které takto do něj byly vnášeny včetně minimálně jedné generační obměny, docílily již popisovaný unikátní efekt: čím více epizod seriál měl, tím více stoupala jeho úroveň. Řečeno s jistou nadsázkou, Aldovi se podařilo do této tvůrčí dílny vnést ducha dědiců autorských manufaktur všech dob a věků. (U nás obdobné postupy s jistým, zhruba desetiletým předstihem uplatňovala ve svých průrazných avantgardních inscenacích kdysi liberecká Ypsilonka kolem Jana Schmida). Za zmínku stojí, že v přepočtu na standardní časové trvání seriálové produkce se jedná o seriál vlastně ne tak rozsáhlý (počet epizod se tímto způsobem zmenšuje z 255 na cca 60-120). Přesto - nebo právě proto - jde o dílo, které svou mimořádnou kvalitou zasáhlo nejenom amerického a českého, ale z toho, co je známo, i světového televizního diváka. Dílo, které je oslavou lidské poctivosti, slušnosti, pracovitosti, ale i veselosti, shovívavosti k lidským zvláštnostem a odlišnostem, jež nesdílíme, schopností sebeironie, sebesrandy, ale také pochopení pro okamžiky, kdy nevíme kudy kam. Dílo oslavy lidské solidarity a sounáležitosti, tedy toho, co soudobá společnost postrádá snad nejvíce. (15.03.2008)