Stáří není pro sraby

Režisér, scenárista, producent a herec Tomáš Magnusek je takovým zvláštním úkazem české filmové scény. Původním povoláním učitel je ne zrovna dvakrát oblíbený u kritiků, naopak ovšem poměrně oblíbený u diváků a herců. Po herecké stránce na sebe dokázal vyvolat pozornost především famózním výkonem ve filmu Shoky a Morthy: Poslední velká akce (a odměnou mu byla nominace na Cenu české filmové kritiky za nejlepšího herce roku), filmy čistě z jeho produkce jsou prozatím víceméně zařazované mezi to nejhorší z aktuální české filmové tvorby. Diváci ho ovšem cení především milého člověka, který dává svými filmy příležitost zazářit hereckým a tak trochu zapadlým legendám a je prostě sympaťákem, který si plní svůj sen a točí filmy. Je jeho nejnovější film Stáří není pro sraby poté částečným vykoupením?   Osobně bych se nebál Stáří není pro sraby za Magnuskův nejlepší film. Nebo minimálně ten nejsympatičtější. Nejideálněji spíš nejsnesitelnější. S námětem původně za samotným Magnuskem přišla dvojice bývalých plavčíků, kteří Magnuskovi námět nabízeli pár let a Magnusek nakonec přijal. Důležité je též zmínit fakt, že se na psaní scénáře společně s Magnuskem podílel také Petr Markov, spoluautora scénáře k populární trilogii Slunce, seno. A i když se dá o kvalitách slavné trilogie Zdeňka Trošky polemizovat, Magnusek tak alespoň dostal posilu v podobě zkušeného scenáristy, který alespoň má nějakou představu o dramaturgii, psaní dialogů a podobně. A i v tomto ohledu je možná nejnovější Magnuskův film nejsnesitelnější ze všech. I když to vlastně zas tak veselé není.     Je velmi snadné se filmům Tomáše Magnuska posmívat, on sám ovšem ví, že netočí světoborné filmy vysokých kvalit. Přesto alespoň částečně tvůrčí vyzrání je z Magnuskovy novinky cítit. Samotný námět jakoby lehce navazoval na Magnuskův režijní debut Pamětnice či jím napsaný Školní výlet, film o plnění si bucket listu čtyř přátel ovšem dokáže fungovat minimálně na tom principu, že je postav razantně méně a o každé z nich jde něco říct. A především má člověk alespoň pocit, že si čtveřice Jiří Krampol/Rudolf Hrušínský/Luděk Sobota/Jan Přeučil natáčení filmu užilo a i na stará kolena dávají do tak víceméně primitivní záležitosti vše.   Původně zamýšlený pro kina film skončil v hlavním vysílacím čase na stanici Prima, přičemž je toto rozhodnutí možná ideálnější. V prime-time Stáří není pro sraby dokáže obstát jako neurážející částečně odpočinková zábava, která přitom není tak nevkusná a odpudivá, jak by člověk mohl snadno očekávat. A je to vlastně skutečně v rámci možností cajk.   Téma příběhu je v podstatě jasné už ze samotného názvu. Ani na stará kolena by se člověk neměl bát, plnit si své sny do posledních sil a někdy se i nebát a postavit se stínům minulosti. Zápletka se odvíjí v podstatě očekáváným primitivním způsobem, zásadní zvrat je snadno prokouknut už od samotného počátku. Tady ovšem nejde o film, který by zoufale chtěl do poslední chvíle tahat za tajemno. Magnusek prostě točí film pro svou cílovku a zbytek jen bude ve finále neuražen tím, že se na to dá po stránce vizuálu alespoň chvíli koukat a především je v tom celou dobu cítit alespoň minimální snaha o nějakou řemeslnou úroveň.   Pár poměrně pěkných záběrů a především fungující nasvícení, zvuk je konzistentní a střih dokáže vyvolat dojem, že na sebe záběry funkčně navazují. I v tomto ohledu po předchozích zkušenostech s Jedlíky aneb Sto kily lásky či Modelkami s.r.o. solidní krok dopředu. Po Klukách z hor Magnusek točí o poznání méně ambiciózní téma, přece jen to ovšem dokáže nezavánět vyloženým neumětelstvím.   Zarazí tak především příliš okatý product placement, jisté momenty, které příliš sází gerontní demenci a ve finále až příliš snadné vyžehlení zásadního konfliktu, který vlastně celou zápletku vrhá do pohybu. Vše jde jinak v zápletce poměrně hladce, bucket list pochopitelně především odpovídá rozpočtu a kdo se těší především na Emersona Fittipaldiho by měl rychle vychladnout. Přitom to celé ovšem není vyloženě nevtipné a nezajímavé. Zajímavé je to především sledovat s odstupem a vzpomenutím na progres v Magnuskově tvorbě. A pak se jen smířit se scénami typu ´´ senilní důchodce se náhodou dostane do bordelu ´´ či ´´ banda důchodců kouří jointa ´´. Člověk prostě vždycky nemůže mít vše, přesto se alespoň minimálně Stáří není pro sraby daří zahřát duši. Především v momentech, kdy dochází k vášnivé romanci mezi Janem Přeučilem a Ivanem Vyskočilem.   Výsledné hodnocení se poté odvíjí od lehkého sociálního experimentu/survival challenge, kdy jsem si k sledování filmu zakoupil flašku Amundsena a měl jsem v plánu do sebe hodit panáka v každém momentě, kdy se budu za film a jeho tvůrce cítit trapně. A po skončení závěrečných titulků ještě pořád byla flaška z poloviny plná! K tomuto faktu připočítám zmíněnou nejvyšší snesitelnost a sympatičnost ze všech děl Tomáše Magnuska a rázem se Stáří není pro sraby stává jasným vítězem v rámci jeho kariéry. Ano, laťka není nastavená příliš vysoko. Magnus ovšem očividně našel formu (hehe), která mu vyhovuje a jako filmař alespoň částečně zraje. Tak uvidíme co předvede třeba s těmi čtvrtými Bastardy.....     PS: Zhruba rok dozadu vyšel poměrně slušný videoklip k písní Budeme spolu zpívat v duetu Jiří Krampol/Natálie Grossová. Výsledná píseň z nějakého důvodu ve filmu chybí, instrumental jde ovšem zaznít ve scéně u táboráku.   PS 2: Jiří Krampol v průběhu filmu v televizi sleduje Bastardy 2. Šance na Magnusek Cinematic Universe jsou tak nejspíš definitivně mrtvé. (30.01.2022) (méně) (více)