Písně z druhého patra

Já nevím. Další z řady dlouholetých restů a já ho dokoukávám po vydatném víkendu... kompozice, mizanscéna a realita filmu je něco netradičního, severský rukopis je v tom jasný. Statická kamera přechází ze záběru do záběru, pokaždé úplně jinam, chvíli člověk pozoruje surreálné drobné (až gilliamovské) prvky, aby se pak de facto ocitl v něčem, jako je snad peklo... takové to pojetí pekla, že je to skoro to samé, jako tady, jen se v něm dějí jiné věci. Symbolismus je tam asi nějaký, ale to je jako analyzovat Jodorowského, nemám o to nějak extrémně zájem. Je to jako kdyby Wes Anderson namísto barviček a dynamického příběhu adaptoval nordickou depku, černý humor a přístup (baví mě, jak vždycky v pozadí někdo projde/projede a vytrhne to dění vepředu - úředníci, co jdou po silnici a vzájemně se šlehají). Žebrák potká muže, kterého vykopla přítelkyně z bytu... a tak se žebrák dovolává, aby žena muže vzala zpátky, mezitím ona oknem slyší svůj hlas, ale už si to rozdává s dalším týpkem, na jehož otázku, kdo to je, tvrdí, že neví, o koho jde. Zvláštní, číst u tohohle Bukovu sbírku, kde v jedné básni píše o tom, jak sedí v druhém patře. Vlastně de facto i já jsem v druhém patře. Končím druhý. Můj otec končil druhý. Nevím, Roy Andersson, huh, asi budu muset zkusit ještě někdy nějaký jeho další film, tenhle mi v druhé půlce už moc neřekl. Chvíli to baví, pak to začne nudit. Lidem to bude i nebude sedět. (23.06.2024)

Když jsem to viděl poprvé, byl jsem docela mimo. Jakási koláž absurdních statických scének, které jsem vůbec nechápal a které jsem neměl k čemu přirovnat. Vzdáleně mi to připomínalo snad jen japonský film "Chuť čaje" (modří už vědí), až na to, že jsem se vůbec nesmál. Pak jsem se zkusil někde dočíst, co jsem to vlastně viděl, a dočetl jsem se mimo jiné, že to byla komedie. Nedalo mi to a podíval jsem se na to znovu. A opravdu, s nově nabytými znalostmi už jsem se docela bavil. Takové hořké anekdoty z odcizeného světa konce 20. stol. Ty čtyři hvězdičky jsou hlavně za odvahu vyrukovat s dosti netradičním a k diváku nepříliš ohleduplným způsobem vyprávění a rozhodně doporučuji si před shlédnutím přečíst nějaké recenze. (09.11.2004)

Jak bývá hezkým evropským zvykem, film se tváří dostatečně intelektuálně, nepřístupně a odtažitě. Jenže na rozdíl od ostatních zde se vypisujících nevidím na tomto filmu pranic originálního. Je to typická směska rádobyabsurdních a zdánlivě všeříkajících scének, zlomků smutných příběhů a výkřiků zoufalých existencí. Jenže stejně jako pohled na deprese a výkřiky po čase člověka otupí a pak je nevnímá, stejně člověka otupí i fakt, že celých posledních patnáct let se v Evropě točí neustále stejné povídkovo-zlomkovité trudné filmy o životě, chápání života a lidském údělu... (02.08.2008)

Od Anderssona jsem viděl už tři velmi podobně laděné filmy a tenhle mi bohužel přijde nejslabší. I tady nějak chápu, co to chce říct (vlastně je to tam celou dobu dost názorné - jak každý z nás v životě svým způsobem trpíme, jak každý máme své problémy... a jo, to se mi líbí a je to pravda), ta absurdně podaná každodennost se mi zamlouvala i tady, má to symbolistické scény, skvělou a promyšlenou statickou kameru a v první polovině mě to dost zaujalo (škoda jen, že ta druhá už je taková nijaká), ale jako celek je to takové... nedomrlé, své myšlenky to někdy podává dost těžkopádně a ne zrovna nejlíp a hlavně mi v tom chybí nějaký celistvý dojem. Jasně, celý film zobrazuje jen osudy pár lidí, děj tam není, ale tu celistvost mám na mysli jak vedením těch osudů (které jsou skoro všechny divně utnuty a nedotaženy), tak myšlenkově. Vlastně snad jediný jeho film, který má nějaké uzavření, je Ty, který žiješ. Holub uzavření nemá a Písně z druhého patra sice něco na ten způsob mají, ale zase to působí těžkopádně. Špatný ten film ale rozhodně není, jen Ty, který žiješ, se povedlo o něco víc. A o trošku víc i ten Holub. A surrealistický tenhle film fakt není, spíš symbolistický. 3* (11.03.2021)

Vyextrahovaly-li by se ty nejlepší skeče z Písní a z Du levande do jednoho snímku, vznikl by můj nejoblíbenější film, jelikož styl obou, které jsou si podobné jako placenta placentě, je snad mým vysněným ideálem. Po různu propojované scénky plné situačního geniálního cynického, černého, lehce provokativního a zejména absurdního a vlastně někdy smutného humoru s naprosto úžasnými záběry statické kamery a nejlepším komparzem všech dob, co víc si přát? Snad jen, aby se v obou filmech většina geniálností nevypotřebovala hlavně v první půlhodině a pak se jelo jen na volnoběh s prokládáním jakýchsi filosofických kecků, neřeším pak už, jestli významných, neboť jsem nechápal, na co je dobré takovéto ubírání plynu. Je fakt, že v Písni jsou scénky rozloženy poněkud rovnoměrněji a i proto, že jsou i o něco lepší než v Du levande, dávám vyšší hodnocení. Ale to, jak jsem z počátku visel na každičkém, dokonce i neznatelném, pohybu a slově jakékoliv postavy a následně jsem se jim možná i bezdůvodně začal řehtat, postupem času víceméně vymizelo, škoda. Jen je zajímavé, jak scénky, i přesto, že měly dost často nějakous takous pointu, pokračovaly pokaždé i chvíli po pointě a skončily tak nějak nijak, což mi nedávalo moc smysl a měl jsem z toho jen hořkou pachuť v hubě, ale asi to byla jen provokace od Roye. Každopádně dost velká spokojenost, je to něco mezi Buňuelem, Monty Pythonama plus si ještě dosaďte tvůrce, na kterého si zrovna nemůžu vzpomenout. (01.04.2008)