Písně z druhého patra

Rozdrobené "gagy" aktérů i přihlížejících, zrcadlo zákulisí. Není lehké být člověkem ve světě, kterému říkáme ŽIVOT. Život jako opuštěné pódium, cesta - otázka nezodpovězená, věčná. Symbolická paralela bytí, nebýti zavrženi, není zbytí. Sloupávat další a další vrstvu, pod kterou se nachází strohá dimenze, šeď a chlad reality. Zastavený pohyb, zastavený čas, nehybná těla. Lidé jako mátonožné stíny, Robinsoni, kteří tonou, omdlévají ve vlastní mizantropii. Ukazovátko nevšímavosti, lability, pohodlí. Povýšená odevzdanost, obtíže života, zapeklitý boj podpořen jediným možným východiskem - dobrovolným útěkem z vulkánu okolního marasmu, procitnutím z vlastní vyprahlosti. (20.06.2015)

Do formálne stránky tomu nemám absolútne čo vytknúť. Každý záber je premyslený, bohatý na významy a vizuálne pôsobivý. Myslel som si, že zmena štýlu v Anderssonovej tvorbe bude pútavejšia, zaujímavejšia a hlavne zábavnejšia. Ale už dlho sa mi nestalo, že by mi nejaký tvorca liezol na nervy tým, ako sprostredkúva určité myšlienky. Permanentne som bol nasraný. Chladný štýl, premalované ksichty a nepríjemná utópia a úpadok ktorý ešte dotvára na nervy lezúca hudba. Koniec trocha pripomínal Palahniukov The survivor, ale inak to išlo absolútne mimo mňa. Netvrdím, že je to zlý film. Určite má svoje kvality, ktoré treba vidieť a zhodnotiť ich na základe osobnej skúsenosti. Ja som ale s Anderssonom definitívne skončil. (17.10.2014)

Je zvláštní, jak často je tento film nazýván groteskou. Přestože se v něm nacházejí všeho všudy čtyři momenty, které by se daly považovat za humorné. Jinak je sledování této přehlídky ubožáků spíše úmorné. Divák aby si to po skončení filmu málem šel hodit. Buď jsem jen ztratil smysl pro humor, nebo to bylo nějaké umění. (22.06.2015)

Vyextrahovaly-li by se ty nejlepší skeče z Písní a z Du levande do jednoho snímku, vznikl by můj nejoblíbenější film, jelikož styl obou, které jsou si podobné jako placenta placentě, je snad mým vysněným ideálem. Po různu propojované scénky plné situačního geniálního cynického, černého, lehce provokativního a zejména absurdního a vlastně někdy smutného humoru s naprosto úžasnými záběry statické kamery a nejlepším komparzem všech dob, co víc si přát? Snad jen, aby se v obou filmech většina geniálností nevypotřebovala hlavně v první půlhodině a pak se jelo jen na volnoběh s prokládáním jakýchsi filosofických kecků, neřeším pak už, jestli významných, neboť jsem nechápal, na co je dobré takovéto ubírání plynu. Je fakt, že v Písni jsou scénky rozloženy poněkud rovnoměrněji a i proto, že jsou i o něco lepší než v Du levande, dávám vyšší hodnocení. Ale to, jak jsem z počátku visel na každičkém, dokonce i neznatelném, pohybu a slově jakékoliv postavy a následně jsem se jim možná i bezdůvodně začal řehtat, postupem času víceméně vymizelo, škoda. Jen je zajímavé, jak scénky, i přesto, že měly dost často nějakous takous pointu, pokračovaly pokaždé i chvíli po pointě a skončily tak nějak nijak, což mi nedávalo moc smysl a měl jsem z toho jen hořkou pachuť v hubě, ale asi to byla jen provokace od Roye. Každopádně dost velká spokojenost, je to něco mezi Buňuelem, Monty Pythonama plus si ještě dosaďte tvůrce, na kterého si zrovna nemůžu vzpomenout. (01.04.2008)

Písně mají být prvním dílem trilogie, Holub třetím. Holuba jsem ale viděl jako prvního. A zatímco většina uživatelů ho podle komentářů vnímá jako slabý odvar Písní, já to mám přesně naopak. Holub byl z mého pohledu plný podobenství a to i podobenství zcela zásadních- o systému, o lidských slabostech, o lidských selháních, o lidské krutosti, o krutosti bílé rasy, o nesmyslných zálibách, o lidském odcizení... V Písních jsem chtěl objevit něco podobného a doufal jsem, že to dostanu v ještě zajímavější podobě. Pro mě to tady ale nebylo. Měl jsem to uřvanější, živější, ale prázdné. (29.01.2017)