O slavnosti a hostech

Zářný příklad toho, proč si s podobenstvími moc netykám. Ne snad že by neměla co říct, ale dělají to tak natvrdle, že je mi až stydno. Za ono více než půlstoletí se sice politické klima změnilo, ale divák, který tuší, do čeho jde, si snadno domyslí všechny slavnosti, nálady, čáry, štvanice či zhášení. Právě kvůli této neutuchající hutné polopatické křeči se nedokážu pořádně pousmát či se naopak zděsit při obdivuhodném Klusákově pitvoření. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že právě on je sám voják v poli a zejména výletníci, ať už záměrně či nikoli, jsou svým ochotnickým předříkáváním jednoduše otřesní. S Janem Němcem se tak tímto definitivně a s radostí loučím. (10.09.2017)

Absurdita dialogů a konání, spousta narážek. Záměrně vybrané typové postavy a davové šílenství. Úslužnost a pasivita. Závěrečný hon na vyděděnce, štěkot psa a konečný střih. Škoda kratší délky (rozvedený závěr by mohl mít ještě silnější dopad) a vzhledem k nastíněnému charakteru vyloučeného mi trochu vadil podivný zvrat v jeho chování (když s něčím nesouhlasím, tak mlčím a uteču? To je dle tvůrců idea vzbouřence?). Stejně tak jsem nebyl úplně spokojen s absencí smysluplnějšího příběhu (možná je to jenom můj problém ale pro film ho považuju za důležitý), a proto hodnotím pouze slabšími 4*. Snímek, který si říká o další zhlédnutí (a díky bezvadnému spratkovi Rudolfovi tuhle prosbu v budoucnu někdy vyslyším). (17.06.2012)

Odvaha ano, symbolismus rozhodně; před lety, ještě za bolševika a těsně po, mě tyhle věci hodně braly, stejně jako historky o zákazu kvůli tomu, že Vyskočil některým soudruhům připomínal Lenina. Takhle po letech si ale nemůžu pomoct a tam, kde dobová i (ze setrvačnosti?) dnešní kritika vidí záměrné pnutí mezi autenticitou a stylizací, cítím spíš řemeslnou nedostatečnost režiséra. Nemluvím o vizi ani nápaditosti, ale čistě o praktické schopnosti přetavit skvěle napsaný scénář do záběrů, které vůbec půjdou dát za sebe – absurdní mechanicky odříkávané dialogy postav zastupujících různé společenské vrstvy, meloucích si svoje a nevnímajících ostatní by přece fungovaly i bez toho podivně amatérského, ne symbolického, ne nějak rafinovaně podprahově zneklidňujícího, ale prostě jen iritujícího nenavazování replik a protipohledů (s kterými střihač mohl těžko dělat něco jiného než najít pro ně aspoň jakýs takýs rytmus). Chytilka, Schorm nebo Juráček si v těch letech pinkali na stejném hřišti se stejnými míči daleko bravurněji. I když Slavnost a hosté k šedesátkám neodmyslitelně patří a vzpomínal jsem na ně jako na silný film, teď s odstupem se mi na ně koukalo překvapivě nedobře a nevycházejí mi na víc než ***1/2. (02.01.2019)

Poprvé jsem viděl po uvolnění z trezoru do kin a byl jsem zasažen nenápadnou mrazivostí příběhu. S odstupem času musím konstatovat, že síla z Němcova filmu nevyprchala. Je to jen hra, nebo jde o život? Samy postavy dost často tápou, a tak přikyvují každému, kdo pro ně znamená představitele moci. Místy absurdní dialogy začínají dávat smysl až postupně. Snímek je plný symbolů a metafor, z nichž nejvíce se mi asi líbila scéna se svícny a následným zhášením svíček (pořídila jsem si zhášedlo). Symbolika světla a plamene svíčky vůbec je víceznačná. Jestliže herci hrají, pak neherci spíše odhrávají či přehrávají. Kupodivu to nevadí, ještě více je podržen podivný svět, ve kterém se všichni nacházejí. I když obrazová stránka filmu je spíše krotká, nelze si nevšimnout ruky Ester Krumbachové, která se určitě nepodílela jen na kostýmech a scénáři, ale i na výpravě( hodování při pikniku, samotná hostina se starobylými svícny a různými židlemi ad.) V závěru sledujeme černé plátno a k tomu zní zvuk, jenž nenechá nikoho na pochybách o konci, ke kterému během filmu vše děsivě směřuje. (28.09.2012)

Historicky a kontextově natočil Jan Němec skutečně převratný a na svou dobu (v roce 1966 ještě nebyla zrušena cenzura a ,,Pražské jaro" se dalo v podílu svobody - a svobodné umělecké tvorby - hledat zatím jen v náznacích...) neuvěřitelně odvážný film! Jistě, to, co dnes činí tento film těžko přístupným současnému běžnému divákovi neznalému situace, je vysoká míra zakamuflování a zakódování poselství téhle (politické) alegorie. Uprostřed 60. let se skutečně ještě pravda nesměla říkat přímo a ve své plné šíři, mohlo se ale (stále silněji) mluvit mezi řádky, v náznacích, pod sdělením sdělovat skutečné a závažné informace... (vždyť v té době se teprve začali postupně rehabilitovat političtí vězni z 50. let, nikdo si ale ještě nemohl status quo doby politických procesů pojmenovat přímo.) Jak by se Němcovo, do jisté míry silně kafkovské podobenství (asi nejzřejmější paralela míří ke Kafkově Procesu) dalo dekódovat? Jako u každé alegorie to jde jistě mnoha klíči, ale co třeba takhle - skrze známý propagandistický film a komunistické heslo Zítra se bude tančit všude chápejme život v ideální komunistické společnosti jako jednu velkou OSLAVU, na kterou jsou pozváni jako hosté VŠICHNI občané dané společnosti. Kdo by se pak náhodou (ať už z jakéhokoliv důvodu) nechtěl účastnit, má smůlu...bude DONUCEN slavit... Jak nám ukázal historický vývoj průběhu 20. století ve střední a východní Evropě, Němcův příměr není nadsázkou, ale smutnou realitou...včetně honů a štvanic na odcházející hosty... :-( PS: Některé herecké výkony jsou však těžce stravitelné - neherci odříkávající dialogy, které jim vůbec nejdou do pusy, snižují můj celkový dojem z filmu... (20.11.2006)