O slavnosti a hostech

Absurdní alegorie, bohužel podpořená absurditou některých nehereckých projevů a obyčejnější režií. V tomto žánru stojí Juráčkův Případ pro začínajícího kata daleko výše. Zobrazení tehdejší doby slavností je to ale povedené (ve svém oboru absurdity ovšem méně aspirující na mrazivou hloubku sdělení) a každopádně tu najdeme styčné body např. s Franzem Kafkou nebo s pozdějším filmovým Rozmarným létem, což dokumentuje, jak pestrých komunikačních prostředků Nová vlna používala. S nadčasovou platností zobrazená lidská průměrnost v časech plíživé zvůle s dvojí tváří, životní role Klusáka. "- Zatím nic neřikej, pak si můžem stěžovat všichni." ... "- Přes zeď se u nás nesmí a vod dveří jsme ztratili klíč." 3-4* (21.02.2013)

Navzdory předstírané lehkosti mrazivé podobenství nejen o komuistickém režimu, ale i lidských povahách. A díky tomu funguje film dodnes (pokud tedy současní diváci, odkojení mainstreamovými filmy s absentující myšlenkou a plné jen triků, tuší, co znamená "podobenství"). Úlisný patolízal, hloupá husička, která vždy něco plácne nevhodně, skoro až diktátorský hostitel a jeho adoptivní synek, který si na tatínka "hraje", přičemž z jeho jednání jde právě díky tomu větší strach... Holt je potřeba tento film nekonzumovat jen očima, ale zapojit mozek a probrat si různé paralely se skutečností.-- EDIT 18/11/2011: Znovu zhlédnuto a stále aktuálnější. Ta lidská hloupost a přeběhlictví jsou zde krásně vyjádřeny, navíc krásným obrazem, výtvarným pojetím, dialogy a tím mírným balancováním mezi groteskou a dramatickým posunem vnímání. (15.10.2007)

Říkám to nerad, ale film mě zklamal. A o to je to horší, že ke mne přišlo zlamání zrovna v jednom z mých nejoblíbenějších filmových období - v České nové vlně. Původně jsem chtěl dát pouze dvě hvězdičky, ovšem tu jednu musím přidat, z důvodu toho, že se jedná o dílo, které je o něčem, má smysl a něco říká. Já však bohužel plně nezjistil o čem, jaký a co. (14.09.2007)

Odvaha ano, symbolismus rozhodně; před lety, ještě za bolševika a těsně po, mě tyhle věci hodně braly, stejně jako historky o zákazu kvůli tomu, že Vyskočil některým soudruhům připomínal Lenina. Takhle po letech si ale nemůžu pomoct a tam, kde dobová i (ze setrvačnosti?) dnešní kritika vidí záměrné pnutí mezi autenticitou a stylizací, cítím spíš řemeslnou nedostatečnost režiséra. Nemluvím o vizi ani nápaditosti, ale čistě o praktické schopnosti přetavit skvěle napsaný scénář do záběrů, které vůbec půjdou dát za sebe – absurdní mechanicky odříkávané dialogy postav zastupujících různé společenské vrstvy, meloucích si svoje a nevnímajících ostatní by přece fungovaly i bez toho podivně amatérského, ne symbolického, ne nějak rafinovaně podprahově zneklidňujícího, ale prostě jen iritujícího nenavazování replik a protipohledů (s kterými střihač mohl těžko dělat něco jiného než najít pro ně aspoň jakýs takýs rytmus). Chytilka, Schorm nebo Juráček si v těch letech pinkali na stejném hřišti se stejnými míči daleko bravurněji. I když Slavnost a hosté k šedesátkám neodmyslitelně patří a vzpomínal jsem na ně jako na silný film, teď s odstupem se mi na ně koukalo překvapivě nedobře a nevycházejí mi na víc než ***1/2. (02.01.2019)

Nebojím se říct geniální parafráze, v níž se musel dobový režim vidět jako v zrcadle. Malá skupina lidí představuje poměrně dobrý obraz společnosti, kde se drobná neposlušnost a odchylka od normy trestá a pod maskou vlídnosti "hostitele" se skrývá dobře nabroušený břit. Němec předběhl svoji dobu a ukázal budoucí normalizaci v tom nejhorším, co pro člověka skýtala. Úplné potlačení osobnosti, rozpad všeobecných lidských hodnot a tlak okolí na přizpůsobení se stádu. (11.03.2011)