Vzpoura ve věznici Carandiru

Problém některých filmů z vězeňského prostředí je ten, že mají tendenci alespoň skrytě glorifikovat odsouzené a Carandiru v tomto případě není výjimkou. Prostřednictvím jednotlivých životních osudů vězňů nám je podstrkován dojem, že jejich kriminální delikty jsou ve větším případě pochopitelné. Ať už se jedná o zločin z afektu, kdy muž zabije svoji nevěrnou manželku či v případě, kdy si vyslechneme zpověď ještě mladíka, který zabil další dva násilníky proto, že ublížili jeho sestře. H. Babenco tak činí z vězňů morálně kladné jedince, jež ke zločinu dohnalo vlastně jen drsné prostředí. Humánně ospravedlňovat zločin v jakékoliv podobě je pro mě však neakceptovatelné. Odpoutáme-li se ale od této vrstvy citového nátlaku, i tak nám zůstane poctivě odvedená filmařina sázící na dynamický střih, exotičnost prostředí a závěrečný masakr. (02.10.2004)

Navzdory některých zdejších ohlasů, byl můj bezprostřední zážitek ze Vzpoury ve věznici Carandiru extrémně kladný. Je to jeden z těch filmů, u kterých jsem měl nejen radost z dějě - sympatických epizodek týkajících se jednotlivých vězňů, ale i ze samotného vyprávění, které ve mě svým prostředím, jakousi lehkostí, ale i syrovostí a celkovou přitažlivostí navozovalo blažené pocity bez ohledu na to, v jaké fázi dramatického oblouku (pokud se dá o něm vůbec mluvit) se zrovna nacházelo. Po určitém odstupu si však nemohu odpustit pár výtek - rozkouskovanost narativní linie postrádala skutečnou celistvost + tah na branku a pokud tím tahem mělo být "jen" krvavé potlačení vzpoury, tak to je zase poněkud samoúčelné vzledem k tomu, že vězni byli vesměs celou dobu vykreslování jako sympaťáci (což už samo o sobě není úplně košer). 8/10 (18.04.2009)

Při sledování jsem pořád cítil určitou inspiraci Městem bohů, znázorněnou ukázkami příběhů jednotlivých postav... rozhodně to ale není špatně. Nechybí totiž barvitost ani spád a hutná atmosféra přecpaného vězení je vykreslená věrohodně. Bohužel, tak nějak mi mezi jednotlivými pestrými nitkami chyběla jedna centrální linka, která by film vedla nějakým směrem... takhle začíná někdy v půlce vystrkovat drápky nuda, protože se vlastně není moc čeho chytit. Před závěrem přijde zčistajasna zlom a přichází drastické, krvavé, velmi sugestivní finále... ponuré, skoro hororově laděné záběry na potoky krve valící se po schodech, temné chodby plné mrtvých těl, přeživší naháče sedící na fotbalovém hřišti... záběr na psa s kočkou jsem si zamiloval. Snad jen ty moralistické průstřihy s doslovy několika postav si mohli tvůrci odpustit. (26.08.2007)

Telenovela, ktorá miestami prechádza do (stupídneho) sitcomu a snaží sa nám nahovoriť, že juhoamerické väznice sú plné správnych chlapíkov, ktorých ku zločinom donútila spoločnosť a ich obete si tú guľku (nož medzi rebrá, drôt na krk...) vlastne zaslúžili. Film vykrikuje do sveta, že je nakrútený podľa skutočného príbehu, ale niečo tak odtrhnuté od reality som už dávno nevidel. A vôbec... neznášam tieto "angažované shity": Tvárime sa, že chceme spasiť svet a o niečom vážne vypovedať, ale výrazové prostriedky máme na úrovni treťotriednych televíznych šuplikantov (jeden príklad za všetky: limonáda Hotel Rwanda...). (10.10.2008)

Oproti klasicky narativně vystavěnému příběhu sledujeme sled potrétů jednotlivých vězňů, které se všemožně vzájemně prolínají a které spojuje pobyt v ultratvrdé věznici v ultratvrdém Sao Paulu. Postava doktora ma klasickou funkci posluchače, skrze jehož uši filmový divák vidí. Jednotliví vězňové vcelku odpovídají základním psychologickým typům vězeňských filmů, jejich příběhy jsou sice dramatické, ale také poměrně "standardní". I když některé výjimky se samožřejmě najdou - viz tragikomický příběh Majestadeho a jeho dvou žen... Crack, HIV, nevěsty, vyřizování účtů, podomácku vyrobené nože (bežný inventář vězeňských filmů) a specifická jihoamerická realita, kterou lze alespoň trochu pochopit jen osobní inspekcí těchto podivuhodných zemí. I když - závěr filmu leccos vyjasní i těm, co dávají přednost bezpečné sedací soupravě... (28.04.2007)