Tenkrát podruhé

Jednoduchá myšlenka s obrovským potenciálem pro filmové zpracování. Přitom po prvních asi patnácti minutách filmu jsem měl velmi blízko k tomu, abych tuto autorskou vizi nedokoukal. Postavy mi připadaly protivné a afektované...velmi vzdálené svěží ležérnosti klasiků starých francouzských komedií. Jenže ... . Bedos klame tělem a pod rouškou nepříliš vtipné komedie servíruje příběh o odcizení dvou lidí a o způsobech, jakými se snaží vypořádat se stářím a prázdným místem v srdci. Taky trochu zahrozí, že: usnouti v manželství na vavřínech, parohy opatřiti jest si snadno. Zvláště pak ve Francii, která by je snad měla mít ve státním znaku. Victor sice nezvolil cestu, kterou bych se vydal já, ale já nejsem fromantik. Přesto se ke mě spousta emocí a myšlenek dostala a prostřední část filmu jsem si vysloveně užíval. Příznávám, bylo to i díky Dorii Tillier, která mi připoměla, že Francouzky byly odjakživa ozdobou evropského filmu. Nemůžu říct, že by Bedos ten obrovský potenciál námětu vytěžil, ale rozhodně použil ingredience evropské, resp. francouzské a namíchal odlehčené drama s velmi přesvědčivými hereckými výkony. Typická francouzská komedie je podle mě už dlouho pryč, ale francouzská kinematografie žije a daří se jí moc dobře. (30.11.2021)

V tomto filme sa starci do seba zamilujú dvakrát. To by aj mohlo fungovať, keby tá žena nebola taká mrcha. Aj za mlada, aj za stara, ten chlap sa mal na ňu vykašlať a nie naopak. Niekto má rád ostré ženy, ale v tomto prípade ja by som ostal radšej len pri ostrej klobáse. Hlavne pri náznake romantiky to tam ženská špiní zbytočnými sexuálnymi narážkami ako "orál v roku 1841". Nehovorím, že niektoré situácie neboli vtipné, ale inak mi ostal skôr negatívny pocit. Hlavne teda kvôli tým ženským postavám a feminizmom - ženská je macho a muž handra. Plusom boli jedine občasne dobré retro piesne. (06.05.2020)

Dobrou polovinu filmu se díváte na neskonale šťastnýho chlapa. Neuvěřitelně jsem mu záviděl, to kouzlo okamžiku, ty staré dobré časy, sedmdesátky, hudbu a samozřejmě nádhernou Dorii Tillier. Vše co se odehrávalo mimo kavárnu La Belle Époque už mě tak nebralo, pozadí příběhu byla jen taková kulisa pro cestování v čase. (14.05.2020)

Staří bílí Francouzi dokáží jako málokdo vlastně zhmotnit svou melancholii po starých časech do prostoru, kterým je typická zakouřená kavárna s výlohou ve které se dá strávit celý den a je pozorovat okolí. Z té sledovali revoluce, proměny společnosti i elit, z té si vytvořili svůj iluzorní safe space, ve kterém mohli celé dny sedět v koutě a předstírat, že tvoří, případně přemýšlí o něčem velkém a přelomovém. Pak jednoho dne se najednou museli zvednout a jít s každou cigaretou ven, potom zjistili, že z kavárny se stalo vlastně wellness bistro s wifinou a nakonec jim došlo, že jim je vlastně přes šedesát a nemají místo, kde by mohli dožít ve společenském ruchu. La Belle Époque se zpočátku tváří, že je o tom, nakolik jsme schopni přijmout iluzi za realitu jen proto, abychom měli možnost se vrátit do časů mládí, čímž v zásadě i komentuje proč se tak rádi schováváme do filmů ze 60. a 70. let, nicméně ve výsledku v trendu současné francouzské komedie nabízí jako jediné východisko přizpůsobení se současnosti, znázorněnému zde protagonistou, který si v metru otevře apple počítač nebo v open space produkční firmě svého syna hraje ping-pong s nějakou z tamních krys. Naštěstí se film nezvrhne do jednostranného povýšeného kázání, protože úhlů pohledu je ve filmu více a aby se došlo ke šťastnému finále, musí nastat nějaký všeobecný kompromis. Což se zde podaří naštěstí bez toho, aby se kterákoli postava zde musela úplně popřít. (31.03.2020)

Zamiloval jsem se. Měl jsem to štěstí a prožil s Viktorem znovu ten nádherný pocit. Neskutečně mi sedl herecký projev obou hlavních protagonistů a díky příjemnému tempu vyprávění jsem film skutečně procítil. Je to veselé, trapné, romantické i smutné. Takových filmů je skutečně poskrovnu. Nebojím se přirovnat ke slavné Lásce Nebezké. Škoda, že je tento film u nás tak málo známý. (11.09.2021)