Fanny a Alexandr

Moje první setkání s Bermanem dopadlo nad očekávání skvěle. 3 hodinová rodinná sága viděná očima malého chlapce byla velice zajímavá. Filmu dodávala kouzlo skvělá kamera, hudba a výborné herecké výkony. Dokonce ani tříhodinová délka nebyla přetažená a žádná scéna nebyla zdlouhavá nebo zbytečná. Pro mě nejlepší a nejpřístupnější Bergman. (15.04.2007)

Zážitky z některých Bergmanových filmů jsou neskutečné... jedinečnou atmosférou, propracovaným příběhem, silnými emocemi, jimiž jsou naplněny v osobitém filmařském provedení, tentokrát i s nebývale pestrobarevným vizuálem, jenž naplno odráží veškeré (někdy i protichodné) dojmy, nálady a zážitky v měšťanské severské rodině v minulosti. První hodina plynula jako kouzelně poetický, až komediálně odlehčený vánoční film, s příchodem tragického zvratu se mění nálada a začne prostor pro vyznění nejednoho příběhu uvnitř spletitého rodinného dramatu, v němž dominuje postava kluka Alexandra. Zejména scény, které rozehrávají konfrontaci vyrůstajícího kluka se svatým Otcem a tedy i vlastní či jinou nadpřirozenou fantazií, vírou, přísahy a otázky pravdy nebo lži, na mě ohromně zapůsobily. Fanny a Alexandr mě díky častému vyprávění z pohledu kluka dokázali vrátit do dětství a to až zvláštně zneklidňujícím způsobem, zároveň však s obohacující reflexí a nečekaně lahodivým vyústěním k závěru. S chýlící se závěrečnou oslavou je to na jindy depresivního Bergmana, i přes všechny peripetie, zvláště kouzelný film. I přes absenci těch nejslavnějších bergmanovských tváří jsou zde opět k vidění vynikající herecké výkony včetně těch dětských, k nezapomenutelným za mě patří pohledy Allana Edwalla během posmrtných „duchařských“ zjevení a vtipem hýřící živelnost Jarla Kulleho v postavě vášnivého rodinného svůdníka. Viděl jsem kratší, tříhodinovou verzi, ale vůbec bych se nebránil v budoucnu opakovanému setkání s tímto dílkem v plném televizním sestřihu, dá-li se sehnat. [90%] (22.12.2023)

Netradiční Ingmar Bergman, který ukazuje, že skutečně plně ovládl filmové médium a divákovi prezentuje krásné i bolestné dětství Fanny a Alaxandra. Jsou roztomilí, ale svět kolem nich není jen krásný. Dětství může být zábavné, může bolet, a tohle je v tom snímku krásně vidět, navíc jeho vizuál je na oko prostě příjemný. (10.12.2015)

První hodina je plná života, tělesných potěch, hřejivých barev, opulentně vybavených a rozlehlých pokojů, které hrdinům poskytují spoustu volnosti. Mnoho postav, mnoho mikropříběhů, radost z objevování. Po otcově smrti přichází prudké ochlazení, rigorózní pravidla, strohé interiéry s minimem nábytku, malé uzavřené pokoje, více detailů tváří. Rodinná fraška se mění v klaustrofobní psychologický horor, který vrcholí krajně nepříjemnou scénou, ve které je Alexander potrestán za to, že popustil uzdu své fantazii, že si dovolil to, čeho je Bergmanův autobiografický testament oslavou - vyprávět (vymyšlený) příběh. Následuje magická scéna záchrany dětí, které se v jednu chvíli zdají být na dvou místech zároveň, ukazující, že stejně důležitá jako fikce, ony malé světy, do nichž můžeme unikat, je naše ochota v ní věřit (suspension of disbelief). Zákonitosti dosud víceméně realistického fikčního světa prostě musely být porušeny, aby děti před biskupem unikly a příběh mohl pokračovat. Buď to přijměte, nebo nechte být. Velké umění se rodí z velké bolesti a omezení možností volby tak paradoxně podněcuje Alexandrovu imaginaci, která představuje jeho poslední útočiště a jejímuž pochopení a přijetí je věnována třetí, nejimaginativnější kapitola filmu. Pokud Bergman v něčem skutečně exceloval, pak v režii mizanscény. Málokterý film to dokládá tak přesvědčivě jako Fanny a Alexander, v němž úchvatným způsobem shrnul myšlenky i stylistické postupy své celoživotní tvorby (přestože jsou protagonisty děti, dojde i na tematizaci stárnutí a umírání). Vrcholné dílo mistra na vrcholu sil. 90% Zajímavé komentáře: sportovec, gudaulin, Pacco, murakamigirl, Sandiego, Jenni, teyra (18.07.2018)

Vidět Bergmana na plátně, jedno z mých velkých přání. Konečně se mi poštěstilo a mohu si odškrtnout další položku ze seznamu. Při závěrečných titulcích jsem sledoval osazenstvo kina a říkal si, jestli ostatní zhlédli alespoň zčásti to samé, co já. Ingmar Bergman zažil vskutku podivuhodný život, soudím podle autobiografie Laterna magica, kde Bergman velmi vtipně, neotřele, trefně a sebeironicky popisuje své dětství a následný "těžký život umělce". Jak píše berg.12, i já jsem měl podobný pocit. Jen s tím rozdílem, že listuji právě Mistrovou autobiografií. Nemá smysl se podrobněji rozepisovat, vše podstatné je již řečeno v komentářích ostatních uživatelů. Takže jen dodám - geniální shrnutí Mistrovy kariéry a poslední velká spolupráce dvojice Bergman-Nykvist. (31.08.2007)