Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Daniel BellHrají:
Pernilla Allwin, Bertil Guve, Börje Ahlstedt, Harriet Andersson, Mats Bergman, Gunnar Björnstrand, Allan Edwall, Stina Ekblad, Ewa Fröling, Erland Josephson (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Velkorysý tříhodinový projekt (v televizní verzi pětihodinový) realizoval Bergman ve své vlasti po několikaletém exilovém pobytu v Německu, kam se uchýlil na protest vůči skandální daňové aféře. Rozsáhlá rodinná měšťanská freska z počátku našeho století se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie. Ačkoli tento film zamýšlel jako poslední filmové dílo, své rozhodnutí od té doby už několikrát porušil. Přesto jej lze považovat za umělecky vrcholné dovršení jeho filmařské dráhy. Film představuje antologii Bergmanova díla, jež v souhrnu nabylo mocné pozitivní energie. Starý mistr překvapivě prosvětlil své celoživotní chmury a pohlédl na lidskou bídu a utrpení s vyrovnaností a úsměvem, který v jeho filmu umí vykouzlit šarmantní babička Ekdahlová. Nejroztodivnější lidské osudy členů Ekdahlova klanu - viděny dětskýma očima citlivého Alexandra - jsou ztlumeny, humorizovány nebo zaplašeny čarodějnými kouzly židovského starožitníka Izáka. Problémy lidské existence, které v někdejších Bergmanových filmech navozovaly tragickou tóninu nebo vedly ke skepsi či deziluzi, jsou v tomto filmu moudře odsouvány do pozadí sub specie aeternitatis. Finální rodinná oslava, kde se všichni radují ze života a z dobra zvítězivšího nad zlem, je téměř pohádkově idylická a zazní jako hymnická oslava všelidské pospolitosti a lásky. (oficiální text distributora)
(více)Videa (3)
Recenze (189)
Bergman má neuvěřitelný dar na to, jak si pohrát se smrtí. Tady působí spíš pohádkové než děsivě, a to především kvůli přítomnosti dvou zklidňujících postav, babičky a strýčka Izáka. Já bych osobně z názvu Fanny úplně vypustila, protože pro film není nijak důležitá. Hlavní roli hraje Alexander a s klidným srdcem můžu říct, že zejména Alexandrovy oči. V nich se odvíjí celý příběh, místy veselý a místy děsivý. Stačí se dívat do toho páru za všech okolností vzdorujících očích a víte, jak se cítí mimořádně nadané dítě, které se dospělým nechce a nemůže podvolit. Jestli Bůh je, nakopal bych ho do prdele. ()
Bergmanovi sa genialnym sposobom podarilo vystihnut vsetky podoby lasky - od zamilovanosti az po hlboky intimny cit, ktory robi cloveka naozaj stastnym...laska a srdecnost v rodine, laska otcovska, laska materska, laska surodenecka, laska milenecka, laska v Bohu a laskyplny vztah k sebe a svojim bliznym. A este mnoho, mnoho viac. Dokonalost na filmovom platne! ()
Uff, více než pětihodinový maraton. A přece jsem se velmi bavil. Jedná se o vlastně poslední Bergmanův film, přestože ještě čtvrtstoletí žil a točil pro televizi. Stejně jako ve všech jeho ostatních filmech zde hraje velkou roli náboženství a stejně jako v jiných filmech zde nenajdeme žádné ohromující momenty a velmi silné okamžiky. Bergamova filisofie je jiná. Nechává děj plynout a divák ať si z toho vybere co chce. Pětihodinový film by však nějaké silnější momenty mít měl. Je to totiž extrém a člověk by se rád na něco upnul. První část filmu ukazuje Štědrý den, dobu, kdy se všichni mají rádi, všichni se radují a veselí a panuje klid, mír a pohoda. Druhá část je logickým pokračováním té první. Po Vánocích se zase vše ustálí do klidu a přijdou běžné starosti. I smrt. A s ní se na pódiu zjevuje postava nesympatického pedantického tyrana - biskupa Edvarda. Mám dojem, že právě jeho postava a jeho chování ve mně vzbudilo největší emoce a pokud by se mluvilo o silnějších okamžicích, byl by to právě závěr druhé a počátek třetí části. Bohužel zbytek filmu už jen zase bergmanovsky plyne. Tím neříkám, že jsem se nudil. Ale mé rozhodování mezi 4* a 5* ukončí právě tento fakt. Jinak musím jen chválit. Herecké výkony jen ty nejlepší, díky nim máme rádi všechny ty postavy a postavičky, jichž je ze mnoho, ale všechny jsou pečlivě zahrány. Výtečná režie, propracované dialogy, kostýmy, jež lahodí divákovu oku ... Bylo důstojné se rozloučit s kariérou títmo způsobem. ()
První hodina je plná života, tělesných potěch, hřejivých barev, opulentně vybavených a rozlehlých pokojů, které hrdinům poskytují spoustu volnosti. Mnoho postav, mnoho mikropříběhů, radost z objevování. Po otcově smrti přichází prudké ochlazení, rigorózní pravidla, strohé interiéry s minimem nábytku, malé uzavřené pokoje, více detailů tváří. Rodinná fraška se mění v klaustrofobní psychologický horor, který vrcholí krajně nepříjemnou scénou, ve které je Alexander potrestán za to, že popustil uzdu své fantazii, že si dovolil to, čeho je Bergmanův autobiografický testament oslavou - vyprávět (vymyšlený) příběh. Následuje magická scéna záchrany dětí, které se v jednu chvíli zdají být na dvou místech zároveň, ukazující, že stejně důležitá jako fikce, ony malé světy, do nichž můžeme unikat, je naše ochota v ní věřit (suspension of disbelief). Zákonitosti dosud víceméně realistického fikčního světa prostě musely být porušeny, aby děti před biskupem unikly a příběh mohl pokračovat. Buď to přijměte, nebo nechte být. Velké umění se rodí z velké bolesti a omezení možností volby tak paradoxně podněcuje Alexandrovu imaginaci, která představuje jeho poslední útočiště a jejímuž pochopení a přijetí je věnována třetí, nejimaginativnější kapitola filmu. Pokud Bergman v něčem skutečně exceloval, pak v režii mizanscény. Málokterý film to dokládá tak přesvědčivě jako Fanny a Alexander, v němž úchvatným způsobem shrnul myšlenky i stylistické postupy své celoživotní tvorby (přestože jsou protagonisty děti, dojde i na tematizaci stárnutí a umírání). Vrcholné dílo mistra na vrcholu sil. 90% Zajímavé komentáře: sportovec, gudaulin, Pacco, murakamigirl, Sandiego, Jenni, teyra ()
Stejně jako Oscar Ekdahl pohlíží na své malé divadélko, ve kterém se zrcadlí kus toho velkého světa za zdmi divadla, tak stejným způsobem odráží tento malý snímek ten náš velký svět. Fanny a Alexandr je poslední Mistrovo filmové dílo (následovali již jen televizní projekty) a skutečně odešel na vrcholu sil a v tom nejlepším. Tříhodinová verze je snímkem, který žije vlastním životem. Atmosférou vás vtáhne do sebe a vytvoří ve vás pocit, že se koukáte mnohem déle než je skutečná stopáž. Ovšem je to čas, který je příjemně strávený a skrze nedotčený pohled Alexandra budete se zaujetím sledovat (ne)obyčejné osudy Ekdahlovic klanu. Po stránce herecké a technické není co vyčítat, snad jen tradiční Bergmanovu divadelní režii. Ovšem komu by to vadilo, když je tak nepopsatelně účinná. Rozhodně bych se někdy rád podíval i na ten pětihodinový sestřih, jelikož přeci jen je zde pár míst která vyznívají trochu do ztracena. ()
Galerie (107)
Zajímavosti (14)
- Režisér Ingmar Bergman trpěl během natáčení vážnými záchvaty hypochondrie. (Kulmon)
- Tento film ohlásil Ingmar Bergman jako svůj poslední celovečerní snímek. Dále režíroval už jen pro televizi a divadlo. (Pavlínka9)
- Ingmar Bergman původně chtěl, aby roli babičky Heleny Ekdahl (Gunn Wållgren) hrála Ingrid Bergman. (Kulmon)
Reklama