Sbohem, synu

Těžké životní drama jednoho páru z Číny nedávných let. Je to teda dost dlouhé, ale krásné. Moje babička by řekla, že je to "hroznej film". A měla by pravdu. Téma je dost silné. Ale celé je to vyprávěné velice lidsky a bez zbytečného patosu, takže za mě velká divácká spokojenost. Je pravda, že střihově to je pojaté trochu netradičně, takže v tom má divák během filmu celkem hokej, ale na konci si to zase pěkně sedne a všechno dává smysl. Oba hlavní herci jsou výborní. Díky za novou filmovou zkušenost. (09.10.2019)

Byl by to snímek artový a komorní, nebýt toho, že se odehrává na pozadí velkých dějinných událostí, převratných změn a obrovských měst. Přístup k filmovým postavám je velmi jemný a citlivý a zanechává meditativní vyznění. K mému překvapení na Čínu snímek velmi otevřený, přesto mi nepřijde, že se jedná o "semizdat". Je to dílo "oficiální"? Zanechává něco, co mnou hluboce pohnulo..., že realita je tam někde venku, mimo nás... Smyslově působivé, podkreslené jemnými melodiemi a velmi přirozeně vystavěnými scénami..., zanechává dojem Číny nejen v politických rozhodnutích a jejich dopadech na společnost a pak zejména na dvě konkrétní rodiny, ale také v podobě nezměrnosti a vnitřního klidu. (01.09.2020)

Střihače bych nechal někde na dvoře zmrskat a jestli mně vleze Wang na oči, tak po něm hodím pantofle. Takhle zdegenerovat silný příběh, ohavnou vyprávěcí strukturou a mě ukrást tři hodiny času, už dlouho jsem neodcházel z kina takhle nasranej jak dneska a to tak moc, že i to málo co se mě líbilo na filmu, prostě zasypu odpadem a už nikdy více. (07.10.2019)

“Sbohem, synu” čínského režiséra Wanga popisuje třicetiletou historii jedné rodiny na pozadí kulturní revoluce, politiky jednoho dítěte i soudobého hyperkapitalismu. I přes pompézní tříhodinovou stopáž jde ve své podstatě o rafinovanou, patos redukující, ale nesmírně silnou výpověď. Slogan filmu “Některá setkání jsou krátká, ale některá loučení zaberou celý život” je v tomto případě mimořádně trefný. Neskutečně mě bavila nelineární struktura i “životně přirozená” fluktuace především vedlejších postav...Voyeristické prvky “mlčenlivé” kamery, mnohdy sledující mlčenlivé hrdiny, upomněly na snímky Roma i Poslední rodina. Prozatímní film roku (v osobním žebříčku přeskočil Parazita, Tenkrát v Hollywoodu, Bílý bílý den i Devadesátky). 95% (10.10.2019)

Snímek myslím vyhrál Berlinale že? Film smutná a bolavý a kritikou politiky mezi řádky prostřednictvím příběhů lidí přes tři desetiletí. Je to krásně nasnímané. V závěru přichází vykoupení. Měl jsem problém se orientovat v tom, kdo je kdo, kdo za co může, jak jdou události za sebou. Režisér podával informace a emoční dávky postupně. Předložil mnoho osobních i společenských témat. Od kritického pohledu na to, jak čínská politika zakazující mít druhé dítě dopadá na soužití lidí, přes vyrovnávání se s bolestivými ztrátami po otázky, jak dojít smíru s vlastním svědomím. Z Číny chodí do světě nebezpečné pandemie. Prasečí a Ptačí chřipku se podařilo zázračně utlumit, koronavirus už ne. Měl by jim někdo zakázat požírat divoká zvířata na nehygienických trzích. Z českého pohledu je pak zapotřebí dodat – a důvěrně varovné! Nejenom k třicetiletí svobody se totiž hodí filmařsky působivá připomínka, že to přece není ani tak dlouho, ani tak daleko: typické rodinné Pelíšky za totality. Film nikterak okatě nedrásá, i tady se příbuzní scházejí, slaví, baví, případně na sebe významně pomrkávají, kdykoli si slovo bere někdo ze stranických kádrů. Více či méně poddajní hrdinové se upínají k dětem. "Pro nás čas se zastavil už dávno, jen čekáme, až zestárneme.“ Konstatování ústředního manželského páru v sobě shrnuje všeobecnou vůkolní rezignaci. Domácích rituálů, i k úklidu svého vyplaveného obydlí se dvojice pustí takřka beze slova; o čem by taky ještě mluvili, všechno důležité už si řekli. Struktura vztahů sledovaných během období let 1979–2013 je poměrně složitá, překombinovaná střihová skladba jde občas vyloženě na nervy, nicméně podstata, tedy rodinný mikrokosmos v duchu Pelíšků, si podmaňuje. Protože přes veškeré proměny měst, životních podmínek, generací i technologií zůstává lidská bolest stále stejná, podobně jako koloběh ztráty, vzpoury, znovunalezení a vyrovnání. (14.04.2020)