Vězení

Přepsáno v lednu 2019. Vězení je existencionalismus a tápání lidského údělu po smrti Boha. Ingmar Bergman vypustil ze svého nitra náladu severské pochmurnosti bez zábran, pojem bůh je zdeformovaným obrazem ďábla ve vodní hladině a dostává svou skutečnou podobu. Existenční i morální rozpad lidského soužití se odehrává ve skrytu intimity lidských duší. Nejtěžší bitvy se odehrávají uvnitř každého jedince, žádné hodnoty nemají trvalou hodnotu v běžném chápání času a po krátkém a osvobozujícím pocitu povznesení nade všechna trápení přichází beznaděj uvědomění stavu reality i vlastní nebohé úlohy života pod ďáblovou celosvětovou nadvládou. Demoralizace vlastního snažení je základem pro submisivní úděl. Smysl života má neznámou identitu, vrcholem uspokojení je bezmezná nadvláda nad druhým člověkem. Svědomí přitěžuje vlastnímu vědomí a s tichou ovací temné noci přijímá vinu i trest. Hlavní pozornost existenciálního filozofického přemítaní je Birgitta Carolina Söderberg (zajímavá Doris Svedlund), sedmnáctiletá dívka. Život v područí je pro ní přirozeností, lidská důstojnost se ve zvuku vydírajících slov nevybíravého naléhání vlní pro potřeby ostatních. Temnota lidských duší získala prostor pro svou symfonii reality zkázy lidského bytí. Vědomí paralyzuje a nedává běžnou šanci k úniku ze života marnosti. Hlavní mužskou postavou je Thomas (pozoruhodný Birger Malmsten), spisovatel, unavený neúspěšným hledáním smyslu všeho hemžení. Filozofická poloha lidského tápání dostává nebezpečné rozměry pro neschopnost nalézt vhodné řešení, proklamační teze hledá sílu odhodlání v alkoholu. Cesta zpět vede přes přímou účast v ďáblově komedii. Důležitou postavou je Peter (velmi zajímavý Stig Olin), Birgittin snoubenec a pasák. V zájmu osobní prosperity a zachování standardu životní úrovně je vše povoleno. A o osobní prospěch jde především. K výraznějším postavám patří Sofi (sympatická Eva Henning), Thomasova manželka v rozpolcenosti stavu událostí. Sebevražedné tendence vlastního chotě nahánějí hrůzu, přesto se její láska nikdy nevytratila. Viditelná je také Linnéa (Irma Christenson), bezcitná Birgittina starší sestra. Nadvláda nad sestrou je jejím největším dosaženým úspěchem. Z dalších rolí: Thomasův a Sofiin kamarád a filmový režisér Martin Grandé (Hasse Ekman), bývalý Martinův učitel matematiky s podnětnou myšlenkou Paul (Anders Henrikson), laskavá provozovatelka penzionu paní Bohlin (Marianne Löfgren), Peterův kamarád a sadistický násilník Alf (Curt Masreliez), či herci nového Martinova filmu Arne (Kenne Fant) a Greta (Inger Juel). Vězení sálá duchem Bergmanovy tvorby na všechny strany. Symbolismus má již ve filmovém zpracování svůj plnohodnotný prostor k dotvoření psychologického marastu lidského života. Obrazová estetika podporuje filozofické myšlenky existencionalismu. Germáni zabili Boha a Vězení je jedním z důsledků tohoto radikálního řešení.. (26.06.2009)

text obsahuje spoilery --- Příběh má tři úrovně. Mladá prostitutka otěhotní se zákazníkem. Ten však dítě nechce, tak ho s pomocí své sestry po porodu utopí. Dívka od nich uteče a uchýlí se k mladému spisovateli, který je právě po rozchodu. Z toho důvodu hodně pije a chce se zabít. Starost o dívku mu však pomůže na vlastní problémy zapomenout. Dívka se však znovu uvrhne do spárů svého bývalého a odmítne se ke spisovateli vrátit. Mladík svou snahu vzdá a vrátí se ke své bývalé. Mezitím dívka nedokáže ubránit návalům lítosti nad ztrátou dítěte. Zajímavá je scéna její smrti - sice uchopí do ruky nůž, ale kamera ji v tu chvíli přestane sledovat. Po chvíli dopadne neposkvrněný nůž na zem. Dívka po chvíli stejně zemřw. Jako by ji Bergman nechtěl nechat zemřít vlastní rukou. Celý film je orámovaný příběhem režiséra, natáčejícího romantický kýč. Režisér hledá téma pro svůj příští film, a přitahuje ho idea "pekla našeho světa". Na konci dochází k závěru, že podobný film natočit nedokáže. Celé je to paralelou samotného Bergmana a reflexí dívčina příběhu. Jedna z úvodních scén, jakoby evokovala budoucí Scény z maželského života - dívka vypraví spisovateli o tom, že je spokojená se svou současnou existencí, s povoláním prostitutky. Tedy podobně jako manželský pár z Bergmanova slavného seriálu žije v iluze, jejíž zaslepené protahování jen prohloubí následné utrpení. (03.04.2004)

Přetlak myšlenek se tady ještě projevuje netypickou ukecaností a možná až příliš rafinovaným prolínáním vyprávěcích rovin, ale nešť, na Bergmanovi mě vždycky nejvíc baví nakukování do duší ve snových pasážích a těmi tenhle jeho raný sociálně existenciální film v nefilmu o všedních podobách pekla na zemi nešetří. (20.12.2015)

Zvláštní, myšlenkově bohatý a zároveň poněkud těžkopádný film. Vězení nabízí velmi zajímavé filosofování o smrti, sebevraždě a ďáblovi, slušně propracovanou psychologii duševně nevyrovnaných postav, poněkud cynický humor, sociálně-kritické téma se „společnicí“ a jejími „ochraniteli“, více než působivou hru světla a stínu v symbolistickém balení (Birgittiny vidiny/sen) a jako bonus vtipnou grotesku. Tyto prvky však vytváří poněkud nevyrovnaný celek, který pohromadě příliš nefunguje, pouze části samy o sobě. Navíc pokládá otázky, na které už nenabízí odpověď. Velmi podnětný snímek, kterému však díky výše jmenovaným negativům dávám pouze slabší 4*. "Člověk musí chtít spáchat sebevraždu, když o tom chvíli přemýšlí." (16.10.2013)

Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. (07.08.2009)