Režie:
Hynek BočanKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Jiří SvobodaHrají:
Ivana Chýlková, Aňa Geislerová, Jiřina Bohdalová, Jana Boušková, Helena Růžičková, Zdena Hadrbolcová, Vilma Cibulková, Ljuba Krbová, Simona Stašová (více)Epizody(4)
-
Dům smutku (E01)
-
Andy (E02)
-
Helga (E03)
-
Přítelkyně z domu smutku (E04)
Obsahy(1)
Čtyřdílný televizní film Přítelkyně z domu smutku vznikl podle stejnojmenné literární předlohy Evy Kantůrkové. Román, napsaný na počátku osmdesátých let, byl inspirovaný autorčinými zážitky po zatčení z politických důvodů z roční vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici. Bylo to místo, kde měl být člověk pomocí promyšleného systému zbaven své důstojnosti, ale byla to také příležitost zažít příběhy přátelství a solidarity, které nakonec učinily vězeňský život snesitelnějším. Ve své knize, kterou sama nazvala románem - pravdou, dosáhla autorka mimořádné působivosti. A tu neztratila ani jeho čtyřdílná adaptace, na níž se podíleli vedle Evy Kantůrkové jako spoluscenárista i Václav Šašek, režisér Hynek Bočan a řada skvělých českých herců. Film získal v roce 1994 na MTF v Cannes Velkou stříbrnou cenu v kategorii seriálů a Velkou zlatou cenu za herecký výkon Ivany Chýlkové. (Česká televize)
(více)Recenze (139)
4/4 Vynikající. Skvělé téma, výborné zpracování. Obdivuhodné herecké koncerty. Skvostné setkání hereček několika generací. Geislerová (půvabná, křehká a zároveň velmi silná a agresivní) a Kuklová zastupují ty nejmladší, za střední generaci je tu Chýlková s Blanarovičovou a z nejstarších Bohdalová, které opravdu stačí jen několik málo obrazů, aby vykreslila ve své roli celý život tak plasticky, jak jen je to možné. Lze litovat pouze jediného, totiž, že se jedná o minisérii. ()
Smutné, dechberoucí, drsné, ale PRAVDIVÉ. Výjimečný seriál, který mi stačilo vidět jednou (pokud ne za život, tak určitě alespoň za deset let), přesto DĚKUJU všem tvůrcům za možnost něco takového zhlédnout. Tohle má divákovi opravdu co říct... Z osudů několika žen z jednoho vězení se vyjíma postava spisovatelky Marty, jež se ocitá v dlouhém pobytu ve vězení "jen" proto, že v zahraničí vydala knihu, kde nesouhlasí s komunistickým režimem. V těch dobách ještě nikdo nemohl tušit, jaký bude konec režimu a kdy přijde, postava Marty má můj obdiv za udržení si vlastního názoru i za absurdních podmínek nebo během všech těch vyčerpávajícíh výslechů a že se dokázala správat za každých okolností v temné společnosti svých "přítelkyň" velice inteligentně a nikdy neztratila slušnost. Mimo poukázání na jednu z nejnegativnějších stránek minulého režimu jsou Přítelkyně z domu smutku i důvěryhodným pohledem do světa ženské věznice, kde máme možnost nahlédnout do smutných osudů různých zlodějek, prostitutek a psychicky šílených žen. Osobně se mi líbila postava Zdeny Hadrbolcové, která za celý pobyt v takovém prostředí s otřesnými podmínkami neztrácela smysl pro humor a optimismus - taky obdivuhodné. Jinak je tenhle seriál ukázkou (překvapivě) výborných dramatických výkonů Ivany Chýlkové, Heleny Růžičkové a Jiřiny Bohdalové. ()
Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% ()
Po roce 89 vznikla ve filmu a televizi řada věcí, které se vyrovnávaly s nedávnou minulostí. Jenže v roce 92 se už lidi zase chtěli začít spíše bavit. Za druhé, v té době bylo v televizi "přechýlkováno". Snad proto to tenkrát nemělo takový ohlas, jaký by si to zasloužilo. S odstupem času ale nutno říct, že se to vážně povedlo. S překvapivými a velmi neobvyklými postavami Jiřiny Bohdalové a Heleny Růžičkové. ()
Ztrhující čtyřdílný televizní film byl krátkým nahlédnutím do prostředí ženské věznice v dobách bývalého režimu, kde člověk ztrácel svou důstojnost, čest, rodinu, přátele. Nádherná hudba Jiřího Svobody jen podtrhuje toho významné, porevoluční dílo a spolu se Zdivočelou zemí a s Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka je to nelepší, co bylo po roce 1989 natočeno. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (6)
- Ivana Chýlková byla za tuto roli oceněna Velkou zlatou cenou na televizním festivalu v Cannes. (ČSFD)
- Helga (Helena Růžičková) v jedné epizodě prozradí, že byla baletkou. Helena Růžičková se též v mládí baletu věnovala. (fiLLthe3DD)
- Jiřina Bohdalová (Helenka) vzpomínala, jak při natáčení využila i vzpomínek na svého otce, který byl v roce 1955 odsouzen k patnácti letům vězení (a nakonec jich za mřížemi strávil šest): "Celé se mi to vybavilo: jak ho zatkli a ve stejnou hodinu jinde zatkli i mě, takže on nevěděl o mě a já to nevěděla o něm. Vzpomněla jsem si na těch osmačtyřicet hodin, kdy už jsem byla v mundúru a bála se, že odtamtud nikdy nevyjdu. Je zvláštní, jak člověk, když mu vezmou civilní oblečení, jako by ztratil svou osobnost, svou důstojnost, a připadá si bezmocný, vydaný na milost a nemilost. Tenhle zážitek se mi úplně přesně vybavil a pro ten seriál jsem ho kompletně vykradla. To je ukázkový případ toho, jak my herci bezostyšně používáme život, svoje prožitky, i ty nejtěžší, nejvíce nepříjemné, intimní, o kterých bychom normálně nikdy nevyprávěli. Pak dostanete roli, přečtete si text, najednou ve vás cvakne a je to tam, předvádíte to všem, kteří se přijdou podívat. Dokonce vás těší úspěch, který s tím máte. To herectví je silnější než nejsilnější stud. (...) Určitě na tohle období nezpomínám ráda, chci na to zapomenout, protože v sobě nechci hýčkat křivdu. Ale když se to hodí, použiji to. Neuvědoměle, bezděčně, dokonce zakouším jistou radost, protože cítím, že to hraju dobře, že je to přesný. Pro herce je emocionální paměť jedna z nejdůležitějších, především z ní on žije. Ten, komu život plyne jako cesta posypaná kvítím, nemá z čeho brát." (NIRO)
Reklama