A co všechny ty ženy

Na téhle rádoby komedii je dobře patrné, jak hodnotitele ovlivňuje známé a vysoce ceněné jméno režiséra. Kdyby byl pod podobným snímkem podepsán neznámý režisér, měl by zcela jistě film méně než 50% hodnocení a možná by se pohyboval kolem 40 %. Je to totiž bezkonkurenčně nejslabší film, jaký jsem od Bergmana zatím viděl. Komedie, která má sice slibný námět, ale vyloženě slabé zpracování. Jednoduše není k smíchu. Pokud má být nejhumornějším místem věta, že viloncelistka musí především umět roztáhnout nohy, pak je to průšvih. Ve filmu se objevují pokusy o napodobení klasické francouzské frašky a americké grotesky, ale všechno to jde do prázdna. Je to ovlivněné divadelní manýrou, dialogy jsou bez nápadu a tam, kde by měl být vtip, se vyskytuje jen křeč. Celkový dojem: 25 %. (21.01.2009)

Cornelius: "Mimochodem, četl mistr mou skladbu? ... Bylo by skvělé, kdyby ji interpretoval." Jilker: "Ty interpretuješ jeho a on tebe?" Cornelius: "Interpretův vztah k interpetovanému." Jilker: "A najdete se nakonec?" Cornelius: "Cože?" _____Cornelius (Jarl Kulle) jako prototyp kritika-životopisce-darmošlapa, který se přiživuje skandálními životopisy známých hudebníků a skladatelů - toto byla jedna z nejlepších komedií, které jsem v životě viděla, přičemž beze studu dodávám, že jsem se smála tak, až mi tekly slzy z očí, a to nejsem příznivcem velkých komediálních šarád ani grotesek. _____Absurdní, gradující scény ztvárněné dokonalým pohybovým herectvím a mimickým rozsahem Jarla Kulleho (myslím, že tady hravě překonal Petera Sellerse, kdo viděl jistě ví, proč je srovnávám :-), které končí groteskně v uzším smyslu slova - ale především jde o vynikající scénář. Ironizující komedie o kriticích, životopiscích, impresáriích, umělcích (ale jen o těch s aureolou :-) a jejich milenkách. ______Cornelius plačtivě šeptá nad rakví mistra: "Co je to genialita?" Mistr ze záhrobí rázně odpovídá: "Genialita? - Schopnost přimět kritika změnit názor!" _____ Vivat Cornelius! Vivat Bergman! Vivat Kulle! _____ P.S. Nerozumím tomu, co má podle některých zde, tenhle film společného s Fellinim. Bergman - to je rozdílná optika, jiná filozofie, odlišná estetika ... (10.03.2009)

Tak jsem dostal chuť na nějaký ten těžší kousek a pustil jsem si Bergmanna. Netušil jsem, že maestro se někdy pouštěl i do komedií a tak jsem nemohl sáhnout víc vedle. A co všechny ty ženy mi přišlo jako úporná snaha co nejvíce pozurážet kritiky a ukázat je jako ty nejnicotnější bytosti. Bohužel je tomto konání, tolik jedovatosti že mi film ani nepřišel vtipný, spíš jen zatrpklý. Na to aby si Bergmann schladil žáhu, neměl umělec jeho formátu zapotřebí mrhat prostorem celého celovečerního filmu. Vylít si tak vztek na nějaké vedlejší postavě v pár minutách by bylo určitě účinnější a snad by to i dopadlo lépe. (02.12.2013)

Jaké poznání vyplynulo pro mě z této neobyčejné švédské komedie? Že Bergman měl určitě velký smysl pro humor a že funkční komedii přesto natočit nedokázal... Kinematografie 60. let se často nesla ve znamení filmových experimentů, hledání nových forem a postupů vyprávění ze strany tvůrců i nových pojetí populárních žánrů. Není tedy divu, že ve víru uvolnění „zlatých šedesátek“ se zatoužil rozjásat i Bergman. Rozjásal se sice příliš hodně na to, abychom mohli A co všechny ty ženy vnímat i jako drama, ale bohužel se rozjásal i příliš málo na to, aby z toho vznikla skutečně svižná komedie. Pěkné nápady tento snímek rozhodně nepostrádá, výrazná nadsázka je zde přítomna ve formě i obsahu. Lechtivý příběh o muzikantovi, jenž upoutává hudebního kritika nikoliv svým dílem, ale sexuálními dýchánkami s houfem žen, doprovází klipovité vyprávění s výjevy navazujícími na staré grotesky a řada výtvarně nádherných obrazů zaranžovaných do posledního detailu. Nejednou jsem ale měl dojem, jakoby si Bergman neuvědomil jeden zásadní problém: že umělecky vyladěné statické obrazy, které můžou v komorním dramatu ohromně dodávat na působivosti díla, nemusí naopak vůbec fungovat v crazy komedii, která si žádná jistý spád a svižnější tempo. Výsledkem je film, který má šanci zaujmout formálně a snad i obsahově téměř každou scénou, ale jako celek budí hodně rozpačitý dojem a navzdory krátší stopáži (77 minut) začne velmi skoro nudit. Řada pěkných vtipů na úrovni replik i gagů působila na mě v kombinaci s artovým kabátkem spíše křečovitě a nuceně. Divadelní pojetí, které zde spočívá v převaze statických celků, odříkávání spousty vnitřních monologů a úmyslně afektovaném herectví, nepovažuji za šťastné řešení. 55% (07.11.2020)

Film dotýkající se grotesky, muzikálu a komorního dramatu. Tu komedii sem v tom příliš neviděl. Asi jsem nebyl naladěn na stejné vlně jako Bergman nebo někteří, kteří dávali 5 hvězd. Film se částečně může prezentovat i jako výtvarné dílo. Občasná změna barev ze syté pestrosti do sépiových retroodstínů a jednotlivé místnosti paláce jako chrámy moderního umění. To ale nejsou věci, kvůli kterým bych sledoval film. Ústřední postava violoncellisty je vyobrazena (vlastně není) jako téměř nadpřirozená bytost, ke které všichni vzhlížejí a uctívají ji. Nikdo vlastně neví, proč tomu tak je. Taková bezmezná úcta. Jeho hudba je zákonem. Dalo by se říci, že on je pastýř a hudba písmo svaté. Jeho ovečky (manželky a milenky) jsou součástí tohoto abstraktního mikrosvěta. Jsou srozuměny s tím, že hudba a jejích pán je na prvním místě a pak teprve přijdou na řadu ony. Jediný, kdo toto náboženství neuznává, je literární kritik Cornelius. On je vlastně narušitelem a rozvracečem tohoto harmonického světa. Přichází kvůli nicotné primitivní touze zisku životopisu slavného umělce. Tím, že on jediný může zvěčnit samotné božství hudebníkovo sepsáním pamětí, z něj činí prvního mezi rovnými a tudíž nadřazeného ženám žijících v domě pána. Stává se z něj ďábel pokušitel. Postupně svede ženy na zcestí, aby pak v samotném závěru začal pokoušet samotného mesiáše. I on podléhá. Za cenu zaznamenání života z ruky literárního kritika, zrazuje své učení (hudbu) tím, že chce zahrát vlastní skladbu ďáblovu (novináře Cornelia). Jediná a nejvěrnější mesiášova favoritka, chce dodržet svou starou přísahu a je připravena ho zastřelit dříve, než zničí hudbu. Není toho ale třeba. Ruka umělcova, držíc smyčec, se sama zastavuje. Mistr violoncellista sám padá mrtev. I seběhne se brzy celá rodinka pastýřova, aby uctila jeho památku a vyslechla si pravdu o životě svého pána z pera ruky novináře. V ostudné hádce o výkladu božství umělcova nakonec tento projekt životopisu končí v propadlišti dříve, než mohl být vůbec vysloven. Nyní přichází nový umělec. Mladý talentovaný hudebník. Nová modla, ke které dívky budou vzhlížet. Nový smysl jejich života. Jen on dokáže udržet víru při životě. Na starého mistra si již nikdo nevzpomene. Ani na jeho životopis. …... Vskutku zajímavá Bergmanova úvaha a hraní si se symboly náboženství, umění a společenského života. Postava violoncellisty nechává v lecčems vzpomenout postavu Advokáta z Wellesova (Kafkova) PROCESU. Abstraktní mikrosvět a v něm jeho guru. Zde byla abstraktnost posílena neexistencí jeho obrazu. Jediné, co divák pozná, je jeho hudba a obdiv okolí. Dávám 4 hvězdy, ale Wellesův film mě zaujal víc. O tu výtvarnou uměleckost zase tolik nestojím. 70% (04.01.2011)