Po životě

"Fuck that, Netflix already bought this show", jak řekl Ricky v listopadu 2019 v pražském Kongresovém centru v rámci svého (tehdy) nejnovějšího stand-upu Supernatural... Nevadí mi, že Ricky stárne, že se jeho tvorba proměňuje a že After Life de facto vůbec nepřipomíná třeba The Office nebo Extras (až na to, že točí svoje oblíbené herce). To je přirozené. Třeba Derek byl taky hodně jiný než cokoli, co dosud natočil, ale ten byl vynikající. A neodsuzuju ho primárně za to, že se po letech "Jsem nezávislý, alternativní, točím si, co chci" zaprodal takovému gigantovi jako Netflix a řekl si "Fuck it, důchod se blíží, jeho peníze nesmrdí, ať si každý říká, co chce, pětkrát jsem moderoval Golden Globes, mám X-krát BAFTU a Emmy"... Spíš jde o to, přesně jak píše Matty, že After Life je... co? První série ještě jako jo, když člověk přistoupí na to, že to de facto není komedie, ale drama. Druhá série však seriál nikam neposouvá, naopak ubíjí svou repetitivností, kdy Tony jde třikrát za díl na lavičku pokecat s Anne, třikrát jde navštívit otce, třikrát venčí psa, třikrát řekne Lennymu, jaké to je tlusté nechutné prase, třikrát zajde za úplně vyšinutým psychoušem, třikrát si pobrečí, třikrát se vožere a třikrát fňuká u starých videí s Lisou... Jediná změna je, že v první sérii se chce zabít, kdežto v druhé pořád dokola opakuje, jak už to je lepší, jen aby každý jednotlivý dialog zabil tím, že to stočí na Lisu a začne brečet... Veškerou svou tvorbou se snažil něco říct, na něco poukázat, ale tohle je vskutku akorát velice povrchní "Život / vztah je to nejcennější, co máme, buďme hodní ke svým životním partnerům, než nám umřou"... 40% (1. série - 70%, 2. série - 20%) (08.05.2020)

Ricky sa vrátil so zaujímavým projektom, v ktorom stupňuje citlivosť. Prvá séria je veľmi vtipná, druhá viac tlačí na city. Respektíve je ešte citlivejší, lebo tá prvá sada tiež nebola len komediálnou. Nechýba tomu ten super ironický humor, ale ten nával emócii tu tentokrát prevažuje. Až by som povedal, že je to osobná výpoveď Rickyho, hlavne vo vzťahu s otcom. Teším sa na tretiu sériu. (02.07.2021)

Ricky Gervais ví, jak vás rozesmát a ošklivě rozplakat, někdy obojí zároveň. Asi nejlepší seriál o truchlení, co jsem kdy viděla. Mluví přímo k temné, smutné a naštvané části v nás všech. Také nám ale ukazuje, že všichni jsou krásní. Občas to až láme srdce se na to koukat. Jsou tam vtipné scény, ale často je to smích přes bolest v očích. Série je krásně natočená, obsazení je fantastické a každá postava pomalu odhaluje, kdo je v Tonyho očích, až po to, kým skutečně je. Až by člověk chtěl, aby to nikdy neskončilo. Krása. (18.03.2023)

Už jsem viděl řádově lepší seriály, s řádově výraznější produkcí, příjemnější na pohled, emočně více vtahující do děje. After Life není na první pohled líbivý ani nechce. Přiznám se ale, že slabost a respekt k umění Rickyho Gervaise vyrábět pro televizi přesně ten obsah, co diváka zaujme a z obrazovky se mu nechce slézt, mě na After Life fascinuje. Jako bych upíjel pomalu koktejl namíchaný přesně z těch přísad, které se normálně přelijí do patosu nebo trapnosti a pomalu zjišťoval až při pátém doušku, že obsahuje přesné příchutě k celkovému dobrému dojmu. Gervais umí už dávno od časů Office balancovat na hraně, překročit tu hranu, zatnout do živého, vystřelit ostrý šrapnel, zase se vrátit, zarovnat do řady a očividně ho takhle manipulativní hra baví. No a mě taky. Vesele si u toho čtu, v některých momentech vzhlédnu, nechám se rozesmát, dojmout, překvapit a přemýšlím u toho, jestli to má za nehet potenciálu Office, že bych se k tomu tak často vracel. Spíše ne. Office měl kapku "sympatičtější" charaktery. (23.11.2020)

1. série - 85% - Svět je prostě někdy to nejhorší místo k žití, to zná každý, komu někdy něco nevyšlo - aniž by se muselo jednat o tak smutně definitivní neštěstí jako u Tonyho. Jednomu pak dokáže nenávratně zkazit den i nevinný konzument zbytečně hlasitě křupajících křupek. Když se takovým světem protlouká Ricky Gervais, který v permanentní přinasranosti neselhává, je rozhodnuto. Tony je mi proto blízký jak v pocitech bezmoci, kdy na něj padá smutná prázdnota okolního světa, tak naštěstí i v kouzelných přelétavých okamžicích malých radostí, kvůli kterým stojí za to žít. I přes epizodičnost jednotlivých příhod a jen opatrně vybudovanou soudržnost se navíc víc než o seriál jedná o tříhodinovou introspekci po všech zákoutích vlastní duše. O to víc mě překvapuje, že chtějí Netflix i sám Gervais zkusit něco tak neuchopitelného zopakovat v další sezóně. 2. série - 85% - Chtělo by se říct jen "to samé v bleděmodrém", ale v takto specificky dramedickém zaměření (tím spíš, když se k dramatu přiklání čím dál silněji) si zopakování úspěchu zaslouží pochválit dvojnásob. Čím jsem starší, tím vzácnější je stav, kdy mě seriál dojme k slzám, After Life to mávnutím kouzelného proutku zvládá doslova každou epizodu. Na to, jaký je Gervais zpravidla poděs, je jeho vyzrálé doznání (v čele s vlastním úžasným hereckým výkonem) upřímné a cituplné. Kdyby se v něm navíc nevyskytoval vulgární psychiatr, patřilo by k němu i nejvyšší hodnocení. 3. série - 70% - Občas se stane, že potkáte člověka, se kterým se dáte do řeči a okamžitě víte, že vám má co říct. Spoustu toho jste věděli nebo znali, ale i tak mu visíte na rtech, protože dokáže zdánlivě obyčejné věci pojmenovat jinak. Když ho potkáte podruhé a on spustí na stejnou notu, poslechnete si ho rádi znovu, protože vám napoprvé mohlo něco uniknout. Jenže když začne o tom samém i potřetí, už máte pocit, že jste klidně mohli být někde jinde. Nebo si alespoň povídat o něčem jiném. Zkrátka a dobře, Tonyho pohled na svět zase zvládne za šest epizod udělat několik veletočů, přestože začínal na stavu permanentního sundávání všech, co se v jeho okolí vyskytnou. A já jsem natolik loajální, že by mě to nerozhodilo a rád bych s ním tu procházku absolvoval zase. Ale co dělá v příběhu Brian, to mi hlava nebere. Když už zmizel otravný psychiatr, dostává se do popředí právě místní vágus, který nejenže napovídá jen a pouze historky plné vulgárních nesmyslů, ale pro jistotu se ještě pokaždé vrátí s nášupem. Právě kvůli téhle chodící nechuti jsem původně s hodnocením byl ještě níž, ale nechal jsem se uplatit dokonalým finále, které nějakou záhadou nikdy nesklouzne do laciného slzopudu a stejně ze mě vyždímalo úplně všechno. I nekonečně dojímat se totiž dá s chlapským nadhledem. (04.04.2019)