Přístav

Podmanivě vyprávěný příběh, který jako vír stahuje do stále hlubších a hlubších vod, k samému dnu, jež tolik poutá cizince v odlidštěném světě, by si zasloužil citlivěji hrající představitelku hlavní ženské postavy. Nine-Christine Jönsson je možná až příliš jednoznačná, její exprese nezná škálu, již by vyjádřila jemná mimika. Jako byl její úvodní skok do utonutí vzdorně rázný, tak její plavba rolí naráží umanutě do stěn duše, kterou se snaží vyjádřit. Bohužel až do konce pro ni zůstává hrdinčino nitro neviditelným. (10.02.2013)

V dalším svém raném snímku se Bergman soustředil na provinční přístavní město, do něhož se po letech plavby vrátí mladý námořník Gösta, který vzápětí zachrání nešťastnou Berit od jejích sebevražedných úmyslů. Od tohoto okamžiku se mezi oběma mladými lidmi rozvine silný vztah, pomocí něhož se chtějí odpoutat od hrozné minulosti a současně tíživého osamění, které je s tím spojené. Berit je okolím vnímána jako problémové děvče, které prošlo polepšovnou, nikoho ale její osud pořádně nezajímá. Velice přesvědčivě a silně je popsán její vztah s despotickou matkou, která kontroluje veškerou Beritinu činnost a ztrpčuje jí život, jak jen může. Gösta, který touží po novém životě, se do Berit zamiluje a pranic mu nevadí její pohnutá minulost a fakt, že byla v polepšovně. Film je natočený zručně, Bergman nám už postupně začíná dozrávat, i když se nejedná o nic převratného... v podstatě je to průměrný film, který kombinuje možná až zbytečně moc témat (např. potrat). Stylem se Hamnstad velice blíží tvorbě neorealistů a kdyby byl natočený v italštině, vlastně by v tom nebyl rozdíl... Nejde o nic převratného, ale z Bergmanova raného období, z trojlístku Kris - Skepp till Indialand - Hamnstad, je to asi ten lepší film... (29.09.2007)

Bergmanovy filmy na mě působí nostalgickým dojmem staré černobílé fotografie cizího místa, které režisér vyndal z alba, aby se veřejnost mohla kochat nádherným záběrem jeho domoviny. Příběh nešťastné Berit, přestože je velmi citlivě a řemeslně dokonale zpracovaný, by jistě nezasáhl diváka tolik, kdyby jej zabíraly moderní kamery a obraz se skvěl všemi barvami, které jen může moderní plátno nabídnout. (22.10.2020)

Motto: "Bylo by lepší, kdybychom se nikdy nepoznali. Protože teď vím, co je štěstí. A o to horší to bude později." Vcelku neorealistickým Přístavním městem (Hamnstad), svým pátým filmem, zastavil Bergman jistou sestupnou tendenci a připravil si půdu pro opravdu skvělé filmy následující - Vězení, Žízeň a Na radost. Nicméně už v samotném Přístavním městě máš vše, co si od rodáka z Uppsaly přeješ. I kdybych neřekl "pokus o sebevraždu, potratářka, smrt, beznaděj", ty bys věděl, že to tam bude (přesto se nejedná o Bergmanův počin ryze původní; scénář napsal spolu s Olle Länsbergem podle Länsbergovy synopse Zlato a zdi). Podobně jako v druhém Bergmanově filmu na lásku mladého páru Berit a Göstu prší a znovu to má výrazný sociální rozměr. Jak říká jedna z postav: "Věřit? Čemu? Ženám? Ve spravedlnost? V přátelství? Všechno je v troskách! Je jen sobectví." V hlavních rolích spatříš Nine-Christine Jönssonovou a Bengta Eklundu, kterého Bergman ve stejném roce obsadil i do vedelejší (mírně záporné) role Hudby v temnotách. Kameramana Görana Strindberga pak poprvé zastoupil Gunnar Fischer. Přístavním městem je Göteborg, kde 11. října 1948 proběhla i premiéra filmu. Asociace: Hudba v temnotách, Prší nám na lásku, Zloději kol (20.05.2013)

"Překladní přístav", loď zakotví, zboží se přeloží a pluje se dál, Gerit však chce zakotvit natrvalo. Bergmanovy rané filmy (rozumím tím do "Mlčení") jsou stále zajímavé, a nikdy neškodí si je "trochu" osvěžit, případně se s nimi seznámit. Bergman vždycky dbal na dokonalou kameru (viz Sven Nykvist v komentáři k "Hosté večeře páně"). Ani nový muž, Gunnar Fischer, se z této tradice nevymyká. A příběhy? Kdo chce říct, že se ho netýkají? (21.11.2014)