Chalupáři

"Zas má tu hlavu, jak když kopne do drnu !!" ;) Kdysi velký režisér František Filip, kterému se do natáčení Chalupářů vlastně příliš nechtělo a který sám po letech přiznal, že v jejich neoddiskutovatelný divácký úspěch nevěřil, který jak už jsem kdysi psal, si zejména uměl vybrat skvělé herce, které dokázal i v nebezpečně velkém množství ukočírovat, jen namátkou Vladimír Menšík, František Filipovský, Jiřina Bohdalová, Ilja Prachař či Josef Hlinomaz, a podobně jako v případě bezchybného Cirkusu Humberto bravurně zvládl uchopit nepříliš poutavou látku a přeměnit ji ve zlato.. Ty zřejmé normalizační prvky, vzorový model JZD, dobovou kolegialitu moderního socialistického člověka či český socialistický fenomén chatařů, totiž najdete prakticky v každé scénce, přičemž však seriálu jako celku prakticky vůbec neubližují, byť především díky hereckému koncertu pánů Jiřího Sováka a Josefa Kemra, právě oba jmenovaní činí ze záležitosti o jedenácti epizodách s neuvěřitelně naivním a jednoduchoučkým dějem dokonalý fenomén.. Ze seriálu čiší naprostá pohoda, k níž měrou nemalou přispívá i tradičně výborná hudební složka Luboše Fišera, byť tedy slovo tradiční ji poměrně slušně vystihuje, on si totiž Fišer celou kariéru vystačil s několika motivy, které prostě jen neustále cpal všude možně až do zblbnutí, těžko soudit, zda šlo o lenost, a tak ve výsledku jeden ani nepozná rozdíl mezi Arabelou, Chalupáři či třeba libovolným animákem, k němuž tvořil hudbu, včetně Matuškova skvostného ústředního hitu Když máš v chlapě orchestrión, kterou soudruzi po Waldemarově emigraci samozřejmě na čas poupravili, já osobně si však nejvíc užívám ten naprosto dokonalý herecký výkon Jiřího Sováka, který coby bývalý kontrolor navenek cholerik, rapl a moralista, ve skutečnosti však velmi empatický člověk, vlastně hraje sám sebe, i podle slov jeho manželky, když předvádí ve své životní roli své mistrovství, sledovat jeho řeč těla, mimiku, každičké gesto, to je opravdu zážitek, nemluvě o těch hláškách, z nichž velká spousta zcela jasně pochází přímo ze Sovákovy hlavy jako důkaz parádní improvizace, některé repliky, u nichž znovu a znovu čůrám smíchy, v tuzemské tvorbě snad nemají obdoby !! Minimálně v té seriálové.. Často mi navíc ty Sovákovy kreace silně asociují žlučovitého mistra Louise de Funèse..Jen namátkou: "Nemoh by sis pouštět ty detonace až po jídle ?? Vždyť jsme tady jak na frontě.." ;) Neskutečně baví i to vzájemné špičkování a soutěžení mezi Sovákem a Kemrem, které v rámci jejich seriálového vztahu přechází ve skutečné přátelství, právě tento vztahový vývoj vyznívá neskutečně věrohodně, pravděpodobně i díky tomu, že oba herci typově i povahově velmi rozdílní si k sobě také cestu hledali velmi těžko.. Často si říkám, jak by to celé dopadlo, kdyby bohužel jiný velikán naší kinematografie Jaroslav Marvan, jemuž byla původně role Evžena Humla určena, přičemž Sovák byl až třetím vybraným v pořadí, spolu jim to s Kemrem slušelo opravdu náramně, neskonal tak brzy.. II Viděno kompletně celé !! (25.09.2013) (méně) (více)

Popularita Chalupářů u diváků i programových vedoucích je zarážející zejména proto, že těžko najdeme výstižnější symbol normalizačního bezčasí. Východisko seriálu, jehož poselství předává divákům v prvním díle postava esenbáka ("venku jsou od sebe sice lidi trochu dál, ale přesto k sobě mají nějak blíž"), je dobře známé asi každému, kdo se v posledních padesáti letech ocitl u televize. K rodině cynického taxikáře Aloise Krbce (Josef Vinklář) se stěhuje jeho neurotický tchán, bývalý revizor Evžen Huml (Jiří Sovák). Místo pokusu o společné soužití Krbec vychytralým trikem stěhuje Humla na venkov do vesničky Třešňová, kde nerudnému invalidnímu důchodci nezbude než sžít se s dobromyslným vrstevníkem Bohoušem Císařem (Josef Kemr). Postupem času se Huml seznamuje s bizarním koloritem života na vesnici, který spíš než Formanovo Hoří, má panenko připomíná kýčovitý papundekl Zdeňka Trošky, a spolu s diváky odhaluje velkou pravdu: že i když se v životě v socialismu někdy setkáváme se strastmi, lidé – od ochotně melouchařících zaměstnanců JZD po shovívavé funkcionáře komunistické strany – se vždy nakonec dohodnou a všechno dobře dopadne. Chalupáři jsou v tomhle ohledu mnohem zrádnější než otevřeně prostranické produkce Československé televize, jako byl třeba Okres na severu. Zatímco z příběhu moudrého a spravedlivého tajemníka okresního výboru KSČ Pláteníka čiší primitivní pokus o oslavu normalizační ideologie, Chalupáři zdánlivě pouze existují v jejím rámci. Při bližším pohledu je však jejich poslání zjevné. Přimět diváky, aby zapomněli na každodenní realitu, a za ochotné asistence populárních herců je uchlácholit iluzí pohodového socialistického života. Dobová témata – od pražské asanace a přidělování bytů přes hodnocení práce stranické organizace a anonymní udávání po vzpomínky na zakládání JZD – nenápadně prosakují každým dílem a ve vražedně pomalém tempu seriálu se proplétají s osudy kladných hrdinů. Vyznění Chalupářů trefně shrnuje bodrý předseda obecního výboru: "To se ví, sem tam se mezi náma najde potvora, ale paušálně jsme dobrý!" Chalupáři nejsou charakterističtí jen urputnou snahou komunistického režimu nabarvit narůžovo všudypřítomnou šeď, ale i vykreslením ženských postav, podobných jiným normalizačním televizním maminám, uklízečkám a švadlenám. Je tu žena taxikáře Krbce Jarča nebo objekt milostného zájmu širokého okolí, vesnická femme fatale Dáša Fuchsová (Jiřina Bohdalová), kterou seriál lakonicky popisuje „42 let, rozvedená, zachovalá“. Pozoruhodná je v dobovém přístupu k ženám především linie manželky místního autobusáka Tondy Čiháka (Vladimír Menšík). Čihák se svou ženu Aničku (Gabriela Vránová) okatě snaží podvést, když v autobusu cestou na vesnický výjezd do Prahy svádí před jejíma očima náhodnou cestující. Rozesmutnělá Čiháková se se svým trápením svěří Humlovi s Císařem – a ti s ní absolvují celodenní kolečko od kadeřnice k obchodům s oblečením, aby byla "krásná pro svýho Toníčka". Když se na konci dne shledává se svým manželem, začne ji okamžitě podezřívat, že má milence, a na Humlovy výtky, že on přece dělá to samé, opáčí, že "to je přece zákon přírody, že mužskej si namlouvá ženskou". Ideální produkt státní televize sedmdesátých let dával smysl v době Husákova režimu, jeho nadšené reprízování čtvrtstoletí po sametové revoluci je však jen obtížně pochopitelné. Chalupářům navíc léto co léto chybí jakékoliv zasazení do kontextu, o jaké se ČT pokusila naposledy při repríze 30 případů majora Zemana a které by mladou generaci – a koneckonců i starší, kteří u seriálu vzpomínají na radostné mládí – uvedlo do dobové reality. Vysílání seriálu by dnes šlo bez problémů doplnit o vylíčení všeobjímající náruče obecních výborů, vysvětlení role ženy v socialistické společnosti i popis proměny života na venkově pod diktátem plánovaného hospodářství. ČT však na podobné snahy rezignovala a bez sebemenšího pozastavení Chalupáře spolu s dalšími normalizačními hity jako Sanitka nebo Malý pitaval z velkého města pevně začlenila do svého reprízového programu. Lze z toho vyvodit jediné: česká letní pohoda v očích veřejnoprávní televize zjevně vypadá stejně dnes jako v roce 1975. Atmosféra socialistické prázdnoty může s klidem dopadat na nové a nové diváky – a ostatně proč ne? Jak lapidárně shrnuje jedna z chalupářských figurek: "Lepší je být naladěnej než zavřenej." (Michal Zlatkovský: Chalupáři – nejmilovanější symbol normalizace, který Česká televize uctívá dodnes) (10.07.2017) (méně) (více)