Podzimní sonáta

Velmi podrobně vylíčený vztah matky a dcery podle Bergmana. Téma, které možná mnohé odradí, ale já tušil, že mě tímto filmem režisér zaujme a klaplo to. Výborně vykreslená psychologie a charaktery postav, výtečné herecké výkony obou představitelek a emoce, které by se daly ždímat po litrech (myšleno v kladném slova smyslu). Monologů Ullmanové bylo více (resp. to byl jeden dlouhý a přerušovaný), ale byly tam pasáže, kdy jsem i já měl skoro na krajíčku, jak mě dokázala svým naprosto uvěřitelným herectvím strhnout/zasáhnout. Akorát je škoda, že emoční vrchol přišel trochu dříve/předčasně a pak fakt, že režisér znovu využil adresování divákovi, které mám třeba v Allenových komediích rád, ale u Bergmana mi to prostě nesedí. Slabší 4*. (04.05.2014)

Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. (10.08.2018)

Tak tohle je typický Bergman. S citem odhaluje minulost i přítomnost vztahu matky a dcery. Zpočátku jen po kapkách dává divákovi ochutnat tenhle, snad až příliš hořký nápoj, aby ho na něj v samém závěru nalil celé vědro. Celý film je vlastně vodopád slz, nepochopení, citových zmatků a výčitek. Ingrid Bergman a Liv Ullman v něm však plavou opravdu bravurně. Doporučuji všem milovníkům Filmového klubu. (18.04.2006)

Skandinávský dušezpytec dopřál oběma velkým dámám světové kinematografie vzácnou příležitost k vyniknutí jejich největších uměleckých předností. Nemilosrdný virtuální skalpel jeho metody neponechává nic náhodě a s chirurgickou nemilosrdnou věcností rozrývá bolavá místa obou zkoumaných duší. Ne vždy oprávněnou ublíženost dceřinu a překvapující bohémskou sebestřednost matčiny pózy, za jejímž vnějškovým siláctvím tušíme slabá místa a nevyslovené bolesti. Obě postavy hřeší více či méně v mezích normálního smrtelníka. A my trneme, kdy kdo nás podobným způsobem nachytá na našich vlastních švestkách. (26.08.2007)

Opäť sa Ingmarovi neuveriteľne podarilo preniknúť do najhlbších duševných dimenzií postáv v komornej dedinskej atmosfére. Postupné členenie dejstiev (najprv pomalý rozjazd do civilného zázemia rodiny, neskôr neodvratné konflikty...) mali silný výsledný efekt. Liv Ullmanová bola pravdepodobne najobľúbenejšia domáca švédska herečka a spolu s (rakovinou poznačenou) Ingrid Bergmanovou (ktorá sa vďaka ťažkej choroba do toho vedela bez problémov vložiť) ako samoľúba matka, dokázali diktovať túto rodinnú, ťažkú drámu, akú dokáže vyšperkovať iba majster svojho remesla. (03.07.2013)