Pramen panny

Srovnání s Vláčilem se nedá vyhnout a Bergman u mě vítězí čistotou, nelomeností, neokázalostí, přímočarostí, prostotou, s nimiž sahá po nejarchetypálnějších obrazech, činech, otázkách, pocitech, nekontaminovaných snahou „dělat umění“, ale jen a jen „cosi vyjádřit“ (odtud mj. nepřítomnost hudby ve vypjatých okamžicích). Scéna ve mlýně (či co to vůbec je) je pro mě další z nepochopitelných bergmanovštin, halucinačních výletů mimo racionálno, které jako tvor až nepohodlně rozumový miluju a které nikdo jiný než Bergman neumí (viz též Tvář). (03.10.2014)

Máme zde možnost vidět klasický střet dobra se zlem, kdy se navždy změní uspořádaný život jedné rodiny, která ze všeho nejvíce miluje své blízké a samotného boha. Nyní však všichni budou vystavěni zkoušce, která je navždy poznamená. Kromě všudypřítomné a místy až otravné lásky je zde rovněž k vidění pohrdání, závist a především nenávist. Bergman je mistrem v psychologických hrátkách nejen s diváky, ale i svými postavami. Nejprve vás mile naláká, vylije vám své srdce a pak si pro vás přichystá ďábelský drink a vy se zcela ponoříte do jeho psycho-dramatického vlnobití, ve kterém vás nechá pomalu se utopit. Max von Sydow je herec s velkým H a během celého filmu nám to neustále dokazoval. Stal se jasně největším tahounem a při závěrečné scéně doslova exceloval. Jeho samotný projev a charisma jsou zaručeným receptem na skvělou zábavu a věřte, že i zde si ho užijete dosyta. (02.11.2010)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)

Styl Ingmara Bergmana mě po asi sedmi filmech trochu omrzel. Některé prapodivné a nevěrohodné herecké výkony (ano, i Sydowa) zejména v akční scéně a poté ve znásilnění, které bylo samotné značně obelháno a na mě působilo až amatérsky a také ještě s mým přesvědčením nekorespondující závěr, tvoří fragmenty, které plné hodnocení citelně skrouhly. Jinak je to ale, pokud to není příliš hrubé vyjádření, Bergmanův kvalitní standard, s výbornou kamerou, kterou oceňuji i já, člověk, jenž si podobných věcí nevšímá. Dále mě mrzí, že režisér tak často ve svých dílech opomíjí hudbu. Jinak ale příběh byl fajn a líbí se mi takovéto filmové pojetí středověku. (04.01.2007)

Myšlenkově sice méně rozsáhlé a symbolické než taková Sedmá pečeť, ale o to více silnější a ve svém ztvárnění krutého středověku daleko sugestivnější než Bergmanův předešlý počin. Vytříbená studie odporného morálního zločinu a povinné msty, která má v lidské historii bohužel stejně svrchované postavení jako v té moderní filmové (Steven Seagal a další jemu podobní by mohli vyprávět). Psychologicky působivé, pocitově přesné (od úvodní rutiny prosluněného dne až po atmosféru čiré duševní hrůzy v závěrečných scénách) a herecky taktéž znamenité. Kdyby Bergman ustoupil od některých zdlouhavých monologů a celkově se tolik neutápěl v pánbíčkaření a nejednoznačných vedlejších motivech, byl by pravým králem filmové tvorby. Ale buďme rádi, že byl, jaký byl..... Originál :)) 85% (22.02.2014)