Pramen panny

Bergman spolu s von Sydowom odviedli nadmieru kvalinú prácu. Tá psychologická rozpoľtenosť, ktorá zmáha otca zavraždenej dcéry, je bičujúca (obrazne i doslova). Prostredie je viac než vieryhodné, atmosféra filmu parádna, a vôbec k nej netreba ani veľa dialógov. Možno absencia silnejšieho hudobného doprovodu a väčší dôraz na detaily je to málo, čo mu chýba ku dokonalosti. (27.11.2014)

Jednoduchý, přímočarý příběh, ze kterého by každý jiný režisér uhnětl průměrný film. Ale mistr Bergman z něj vytvořil něco neopakovatelného. Každý pohled, každé gesto, každé slovo, kterých je pomálu - jen tolik, kolik jich tam patří, každý záběr na krajinu, všechno má význam a hraje přesně to, co má. Po pětapadesáti letech, černobílé - a jako by to natočil včera. (18.10.2015)

Nikdy by som nepovedal, že film, v ktorom je jednou z hlavných scén kruté znásilnenie ženy, môže byť taký okúzľujúci. Prvý film, ktorý vidím od legendárneho severského režiséra Ingmara Bergmana, rozhodne nesklamal. Okamžite ma vtiahol do jedinečnej atmosféry stredoveku v škandinávskej prírode a do legendického príbehu, kde síce v jeden moment zlo nenávratne zvíťazilo nad dobrom, ale odhodlanie a viera nevymizli. Skrývajú sa v človeku a môžu znenazdania v pravú chvíľu vytrisknúť ako ten prameň... Krásna poetická atmosféra, úžasné kamerové zábery, prostredie, kostýmy a mnoho silných, nezabudnuteľných scén, ktoré k svojej dokonalosti mnohokrát nepotrebovali ani jedno slovo alebo scénickú hudbu... a výborne zvolení protagonisti, u ktorých sa na prvý pohľad dal vytušiť charakter a správanie, ktoré s nimi príde. Čo zážitok rozhodne nepokazilo, naopak. Fascinujúce bolo pre mňa tiež zistenie, že predstaviteľ starého muža Max von Sydow mal v čase tohto filmu len 29 rokov. Pokiaľže kolujú mýty o tom, že prastaré legendy nemajú čím súčasného človeka osloviť, Bergman vo svojom filme tento mýtus vyvracia na plnej čiare. (100%) (prvýkrát videné v rámci Challenge Tour 2018: 30 dní so svetovou kinematografiou) (01.03.2018)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)

Atmosféra středověku podobně hrubá jako známe od F. Vláčila a taková má své kouzlo, působí věrohodněji a vtáhne více do děje. Bergman tu prakticky zachytil život lidí tehdejší doby s jejich zvyky a do motivu náboženství zasadil příběh o člověku, který v kontextu své víry stojí před největším rozhodnutím svého života. [8/10] (11.03.2010)