Zrození

Myšlenkou i zpracováním velice zvláštní film. Má téměř hypnotickou atmosféru, budovanou dlouhými nepřerušovanými záběry (ten nejlepší uvidíme hned na začátku). Pohybuje se někdy mezi mysteriózním thrillerem, dojemnou romancí a psychologickým dramatem, přičemž jsem neměl pocit, že by měl být pouze jedním z toho. Jestliže Zrození považuji za kvalitní film, pak ani ne tolik jeho samotnými kvalitami, jako kvalitou materiálu k přemýšlení, který nabízí. Někoho možná zamrzí, jak dlouho se film ptá, aby nám pak v rychlém sledu naservíroval všechny odpovědi, jenže - skutečně to jsou odpovědi na otázky, které snímek klade? Navzdory jisté bizarnosti vztahu mezi Annou a malým Seanem jsou všechny postavy natolik přesvědčivě ztvárněné, že není problém odhadnout, co kdo zrovna prožívá a není těžké tomu uvěřit. Opravdu jsem byl přesvědčený, že někdo může někoho milovat do té míry, že dokáže ignorovat tělesnou schránku a soustředit se na duši, která je jedinečná a nenapodobitelná. Pointa působí vzhledem k předchozímu dění velice zmatečně, pohřbívá mnoho zajímavých nápadů a vzbuzuje pochybnosti, co jsme to vlastně celou dobu sledovali. Pouze v případě, že bylo Zrození zamýšleno jako „romantický film s Nicole Kidmanovou, který zaručeně přitáhne mnoho lidí“, lze takovou pointu chápat, ale ve mně spíše vyvolávalo dojem, že si tady zase někdo hrál na umění, aniž by pochopil základní pravidla. Navzdory jisté „pseudouměleckosti“, zanechalo ve mně Zrození velmi silný dojem. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Adrian, Renton, k212 (03.08.2007)

„Vypadám jako kluk, ale jsem tvůj převtělený manžel!“ „Jasně. Buď rád, že nejsi pes. On to byl tehdy pořádnej mejdan, víš...“ Někdy mi jde na nervy, jak je Nicole Kidman dokonalá. Jak pokaždé perfektně vypadá, bezchybně hraje a precizně artikuluje. I taky je taková, nezvyklý účes i neobvyklá role jí ideálně padnou – jenže ten film je divnej. Hezky napsaný, dobře natočený, solidně zahraný – a je divnej. Divná hrdinka, divná rodina. Zamilovanej Váleček je ještě divnější. A co je to za divnou módu, demonstrovat cit k dítěti tím, že mu vlezete do vany? (07.02.2017)

Mám moc rád mysteriózní filmy a proto jsem shlédl tento snímek asi po šesti letech znovu a ani tentokrát mě to nenadchlo. Jedná se o průměrný mysteriózní snímek, kde dochází k údajnému převtělení mrtvého muže, do těla desetiletého chlapce. Scénárista, jakoby chvilkami neměl co říct a čím víc se blíží konec a očekával jsem rozjezd filmu, tím víc snímek ztrácel tempo a upadal. Možná dobrý námět, ale žádné šokující provedení. Nicol Kidman udržela snímek trochu víš a bez jejího angažmá, by to bylo ještě horší. (26.11.2012)

Vídám filmy, kde lidi obcujou s mrtvolami, s manželkami nejlepších přátel, dětmi nepřátel, páchají hanebnosti a nechutnosti všeho druhu, a stejně mi ty filmy nepřijdou vnitřně tak zvrácený jako tohle. Ujetá zhovadilost, kde se třicetiletá micka vážně ptá desetiletýho kluka, jak hodlá uspokojovat její potřeby... Nicole, Nicole, měla jsi to v té době ještě zapotřebí? (17.10.2015)

Pri sledovaní Birth sa mi často v hlave vybavovali spomienky na film In the Cut od režisérky Jane Campion. Nešlo o príbuznosť tématu, ale o príbuznosť v zámere priniesť do určitého (sub)žánru niečo nové. V tomto smere sú si filmy veľmi podobné, pretože obidve svoj subžáner (In the cut - kriminálny psychothiller; Birth - nadprirodzený thriller) využívajú - svoj príbeh zo začiatku usadzujú do známych žánrových pravidiel, aby si ich potom pre vlastné potreby obmieňali, príp. úplne popierali. Tak ako nešlo v Cut primárne o dolapenie vraha, ale skôr o vykreslenie erupcie pocitov budujúcich atmosféru sexuálneho dusna a ženského náhľadu na žáner takmer čisto mužský (i keď vo výsledku sa podľa mňa Campion strácala), podobne aj Glazerovi v Birth slúži východisková peripetia - či sa do 9-ročného chlapca skutočne inkarnovala duša mŕtveho manžela postavy Nicole Kidman, ako odrazový mostík skúmaniu z čoho a ako hlboko dokáže láska ovplyvnovať naše konanie a hlavne vieru. Atmosféra nepokoja, dusna, neistoty miestami prelievajúca sa až do podoby ťaživej nočnej mory dosahovaná precíznym nasnímaním a pod kožu sa zarývajúcou inštrumentálnou hudbou (plynúca až hypnoticky pomaly) je tou najväčšou devízou filmu. Uprednostnenie pocitov pred líniou logiky deja ale občas vedie k nepochopiteľnému radeniu scén za sebou, kde nasledujúca sekvencia doslova popiera predchádzajúce konanie postáv a tento nesúlad je natoľko markantný, že vás aj so sebalepšie vybudovanej atmosféry nepríjemne vytrhne. 70%. (20.03.2005)