Hamlet

Všetko už asi bolo za vyše polstoročie povedané, takže by som doplnil iba zopár postrehov. Olivierov Hamlet je v prvej polovici čisté divadlo. Ja som však mal pocit, že som divák v divadle, ktorému bolo umožnené chodiť po hľadisku. A cítiť sa medzi postavami ako duch, sledujúci, či sa herci do svojich rolí skutočne vžili. Niektoré momenty tej druhej mi pripomenuli klasickú hollywoodsku melodrámu 30. a 40. rokov. Nezabudnuteľný moment: prekrytie Hamletovho tieňa s lebkou. (13.08.2014)

Fantazia. Po sklamani s Henrychom V. sa mi do toho velme nechcelo, ale toto je ina liga. Olivier sa z filmu na film ohromne posunul a vytvoril uzasnu adaptaciu ikonickeho diela. Klucove sceny (duch, smrt Ofelie, lebka, divadlo, monolog byt ci nebyt) su bombove a celkova stylizacia je krasne podnetna. S divadelnym povodom sa pracuje velmi posobivo. Cele to posobi ako keby do predstavenia vtrhol stab, sme tak k postavam blizssie a ich pocity podporuje napadita filmova rec. Uzasne herecke vykony su samozrejmostou. Videl som som predtym iba dve verzie (Zeffireliho a Branaghovu), no tato mi, aj napriek dobe vzniku, pride najlepsia. 10/10 (24.03.2020)

Olivierov adaptačný Hamlet pôsobí mimoriadne konzistentným dojmom. Samotná divadelná úspornosť tu naraz ani nie je poriadne cítiť, pretože sa každému momentu tejto scenáristickej skladačky venuje dostatok času a neskĺzne v umelú gibsonovskú naťahovačku (1990). Možno v druhej polovičke trošičku ustrne, ale byť tých poctivých stavebných základov, ktoré Laurence vytvoril, nemá zmysel toto ďalej rozpitvávať. Myslím, že rozhodujúcim faktorom bolo, ako sa počas natáčania (Olivier a jeho súputníci) vyrovnajú s formálnou stránkou, ktorá by musela byť pútačom č. 2, aby sa pozornosť divákov upriamila viacerými prúdmi. A to im bezozvyšku vyšlo, pretože zarosené hmlisté podnebie v prostredí ďalekého stredovekého a mysticky zladeného Dánska je unikátne a umne dopĺňa dejovú linku (myslené tie konkrétne scenérie z vonkajšku). V tomto ohľade takmer rovnako pôsobivé ako Kurosawove spracovanie Macbethovej tematiky - Krvavý trón; avšak všetko podstatné sa odohrávalo medzi štyrmi stenami, kde priestor pre vizuálne blaho je predsa len obmedzenejší... Zvuky protagonistov sú cez nočné hradby počuť hlasito, vari až k bráne duchov z nebies; fantastické dobové kostýmy a atmosféra kráľovskej rezidencie, kde sa v rodinnom klane uchovávajú tajomstvá tých najstrašnejších skutkov ma ako sledovateľa lákajú a rovnako lákajú aj ich odhaľovať, hoci danú tému mám samozrejme ako povinnú látku naštudovanú. V podstate veľmi kvalitné, nie dokonalé, ale v rámci autorových sfilmovaných adaptácií - jedným z topov. (25.10.2015)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)

Vynikající anglický divadelní a filmový herec a režisér Laurence Olivier přijal pro své filmové zpracování „Hamleta" tradiční názor na smysl a poslání této Shakespearovy tragedie. Proto klade jako předznamenání filmu slova: „Toto jest tragedie člověka, který se nedovedl rozhodnout!" Slova, která určují koncepci Olivierova díla. Ostrým a přitom nesmírně citlivým pohledem filmové kamery přibližuje divákovi nešťastného dánského prince, jeho rozbolavěné nitro, jeho něžnou duši naplněnou vášnivou obrazotvorností, duši, kterou povaha a vychování činí citlivější nežli ostatní, duši, ne vladaře ani bojovníka, ale básníka, který jest stvořen nikoliv aby jednal, nýbrž aby snil... — Nucen zkrátit obšírný děj divadelního dramatu do doby pro filmové dílo únosné, vypustil Olivier vše, co přímo nesouvisí s vnitřní problematikou Hamleta — člověka. Vypustil celé zahraničně-politické zarámování příběhu a všechny postavy, jejichž působení je čistě dějové a nemá vlivu na utváření vnitřní problematiky tragedie (dvořané Voltimand, Kornelius, Rosencrantz a Guildenstern, Poloniův služebník Reynaldo a jeden z hrobníků). Je jisté, že tyto změny v klasickém dramatu neprovedl s lehkým srdcem. Dobře si uvědomoval, jak každým sebemenším škrtem Shakespearova hra ztrácí. Proto sám nepovažuje svůj film za „zkrácenou versi Shakespearova dramatu", nýbrž spíše za jakousi „essay o Hamletovi". — Po filmové stránce je to dílo mistrovské, od scénáře, který umně a s nesmírným, smyslem pro logičnost spojuje jednotlivé scény a záběry, aniž v nejmenším porušuje křehkou stavbu básníkova díla, přes vynikající režijní zpracování, podporované hloubkovou kamerou, až k mistrovskému výkonu herců a zejména samotného Oliviera v titulní roli. — Našim divákům, kterým je jen velmi zřídka dopřáno zhlédnout toto vrcholné Shakespearovo drama na jevišti, a zejména těm mladším a nejmladším, kteří je v divadelní formě dosud vůbec nepoznali, dá Olivierův film nesmírně silný a hluboký zážitek, hodný nesmrtelného díla Shakespearova. A v tom vidíme jeho význam a poslání pro naše filmové diváky. Filmový přehled 41/1954 (03.06.2009)