Krajina ve stínu

Slámův film je neporovnatelný, jedinečný a rovný mezi rovnými. **** I mě zkraje iritoval, skoro vším, co tu je v komentářích vytýkavě zmíněno (schematičnost dějů, archetypizovanost a odtažitost postav, jež nás nenechají se vcítit, sympatizovat a spoluprožívat, zažloutlá, zdánlivě samoúčelná stylizace obrazu či rušivých hudebních podkresů, vršící se úmornost nekonečně se schematicky opakujícího dění, ustavičné rušení zobrazovaných životů, k nimž nelze přistoupit do hloubky...) **** Jenže když tomu dáte doopravdy šanci, ten film se nakonec úplně prosadí. Nejpozději někde ve dvou třetinách délky se tyhle zdánlivé nedostatky naopak překlopí v originální kvalitu a autorský záměr se silným účinkem. Semele vás to, utahá. To není chyba filmu, to je filmem zprostředkovaná "chyba" přístupu dějinných společenských systémů, zobrazená na přesně zvoleném modelovém výseku (1938-1952), k lidským životům a jedinečným osudům, takhle se s nimi v té mašinérii zacházelo, takhle byly rušeny, takhle se nedaly do hloubky prožívat, pořád je někdo přehazoval a rozhrnoval jako vidlemi, házel s nimi sem a tam, nevnímavě, lhostejně, arogantně. Ve schematickém dění pak najednou i nejstopovější letmé projevy časem utužené příchylnosti (pokaždé vřelejší, prožitější objetí Marie se Zdeňkou), konkrétnosti životů získají sílu zoufalých a striktně dějinně zmarňovaných pokusů o lidskost, o vzájemnost, o sebeurčení - ve zkratce: máte pocit, že Vám Sláma sebral hlubší prožitek, ačkoli Vás v kině držel víc než dvě hodiny? Já vnímám, že nám dal jedinečně pocítit, jaké to je, když se právě tohle děje lidem v nelidské mašinérii řízení - jsou celá dlouhá desetiletí drženi jakžtakž naživu, ale neustále se jim bere možnost kontinuálního, hlubšího prožitku, sebeuvědomění a skrze ně i vytvoření vnímavé a nezrušitelné pospolitosti. - A ne že by to nemělo co říci ke dnešku! **** Sláma se do starší historie neutíká jako někteří proto, že tam čekají přehlednější a snadno uchopitelná témata, aby se snad nemusel vypořádávat s dneškem - Sláma tímhle filmem a naším roztrpčeným prožitkem z něj hovoří aktuálně i o mašinérii dneška - a třeba jeho přehlížená a málo doceněná úžasná Bába z ledu je toho spoludůkazem. **** Sláma je co do tématu výlučné hodnoty jednoho každého lidského života v kontrastu s chybějící potřebnou sounáležitostí a nápomocnou velkorysostí organizované lidské sítě kolem něj, aby se mohl plně rozvinout a vydat ze sebe, co má, konzistentní tvůrce, který se po rozpačitých a dlouhých naivních, byť nikdy ne úplně marných počátcích (Divoké včely, Štěstí...) poslední dobou naopak obrovsky skokově vyvíjí a - pardon - konečně sere med. **** Poslední dobou dokonce na rozdíl od Petra Zelenky, na kterého jsem vždycky sázívala víc, ale jemuž třeba s Modelářem po téměř geniálním Ztraceni v Mnichově solidně došla šťáva, odvaha i dech. **** Slámova Krajina ve stínu si obsadila a pro mě plně obhájila své výsadní, specifické místo, odkud vrhá přesně nasměrovaný pohled na specifické krutě restriktivní účinky mašinérie dějin na běh a možnost naplnění jedinečných a veskrze konkrétních a neopakovatelných, napořád už v zárodku zmrzačených lidských životů, které se stejně musí prožívat, žít a dožít, jakkoli je takový nárok na živoucího člověka naprosto šílený - obsadil si a obhájil své jasné místo rámované z jedné strany třeba Vlakem dětství a naděje, z druhé pak Všemi dobrými rodáky a Zdivočelou zemí. A prosazuje se mezi nimi nejen ohraničením na ose historického času (právě mezi lety 1938 a 1952), ale i efektně zvoleným frustrujícím zrychleným rytmem umělých přerušování životů postav na vytyčené časové ploše dvou hodin v kinosále. *~ (15.09.2020) (méně) (více)