Kvinnodröm
Dreams
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Hilding BladhHrají:
Eva Dahlbeck, Harriet Andersson, Gunnar Björnstrand, Ulf Palme, Inga Landgré, Benkt-Åke Benktsson, Sven Lindberg, Kerstin Hedeby, Ninni Arpe, Asta Backman (více)Obsahy(1)
Komorní film o dvou ženách rozdílného věku, které podnikají cestu vlakem do jiného města, čímž se odpoutávají od svého běžného prostředí. Obě se oddávají snům, které jsou ale konfrontovány s realitou a rozčarováním. Tento snímek je Bergmanovým experimentem. Pokusil se zde skloubit vizuální a zvukovou složku při vyprávění příběhu a navození atmosféry, při vyjádření podtextu a nálady - a to bez hledání opory v hudebním partu. (Sista)
(více)Recenze (16)
Na Bergmana je to překvapivě poklidné, ačkoli to má pár temných scén (viz. Susanne ve vlaku), každopádně i tak Sny žen fungují celkem dobře. Příběhy obou žen jsou zajímavé (btw, obě dvě postavy má Bergman dobře promyšlené), ačkoli víc mě z nich zaujala Susanne a té se film věnuje o něco míň, než té druhé. Myšlenkově to bůhvíjak bohaté není, vlastně je to poměrně jednoduché, ale díky skvělé kameře a scénám, které jen a pouze vypráví obrazem (viz. opět ta scéna Susanne ve vlaku), to je o něco inteligentnější. Jen většinu času bohužel hapruje tempo... Slabé 4* ()
3.5 Prvních 46 min. je na poměry Bergmana bezesporu, nejpohodovějších a nejklidnějších, co se týče jeho období 46-56. Sice jsem se vcelku brzy dočkal emocionálního výbuchu mezi Doris (Anderssonová zde v podstatě hraje nepřiznanou sestru Moniky a to myslím celý děj) a jejím snoubencem, což byl klasický Bergman jak ho znám, ale lehce přes půl filmu, se jede ve stylu pohoda...jazz. Pobavila návštěva lunaparku. Když se Doris díky mému TOP herci zpozdí na focení a je Susannou vyhozena, pokr. linka s ní a panem konzulem, který bude za 2 roky panoš v mém úplnějc 1.Bergmanovi a která ke konci obsahuje absolutní lahůdku, ze kteréhožto segmentu bych okamžitě udělal celý film. Jedná se samoz. o příchod konzulovy dcery, která z dialogového hlediska nemá chybu a jest zakončena 1 z Bergmanových klasik...dvojitou fackou, kterou obdrží poněkud a právem, přequapená Doris. Po porodu konzulovy dcery, jeho manželka zešílela a od té doby je v blázinci, protože je přesvědčena, že porodila vlčí dítě, na což je samoz. i narážka v dialogu mezi otcem a dcerou. A i když se mi nelíbilo, jak konzul slovně poté vyprovodil Doris ze svého domu, vlastně se není co diviti, když si uvědomím, že v čb Bergman éře hrál Bjornstrand často ambivalentní postavy. Nechci říci vyloženě záporné. Pak se přesuneme k její šéfové Susanne, která je opravdu velmi silně zamilována do jistého ženatého Henrika, se kterým měla roční vztah. V 1 chvíli už to nevydrží a Henrikovi zavolá. On nejprve odmítá setkání ale po chvíli...souhlasí. Setkají se v hotelu, kde je ubytována Susanne i s Doris a co se stane dál, zkušený Bergmanovec ale i divák, odhadne. Co je ale důvod proč to píši je, že byť zajímavá je tato část, to právé pošušňání se dostaví až s příchodem jeho manželky, kterou hraje letos v srpnu již 95!letá Inga Landgré, která hrála již v Bergmanově debutu Krize a stejně tak i manželku rytíře Blocka. Její 4min. monolog je to, co u mě dělá Bergmana Bergmanem (předtím je to samoz. konzul a dcera) včetně dalších prvků, které jsou tu ovšem zastoupeny v menší míře, než je u něj obvyklé. Což z toho filmu činí jeden z těch slabších Bergmanů, ale díky těm několika silným scénám, s příklonem ke 4, nemám problém. ()
Dve "ťažko pracujúce" ženy, museli azda vystúpiť zo svojej komfortnej zóny, aby si povedzme konečne upratali vo svojich súkromných vzťahoch, ktoré v podstate rovno stáli iba za figu borovú; módna fotografka - Susanne Franková [Dahlbecková] zo Štokholmu, sa opätovne pokúšala obnoviť niekdajšie puto s akýmsi Henrikom, ktorý sa medzitým zase znovu oženil, zatiaľ čo taká atraktívna modelka - Doris [Anderssonová], sa akosi práve rozchádzala so svojim priateľom Palleom, aby vzápätí čochvíľa hneď narazila na dosť zvláštnu „zhodu okolností” so záhadným konzulom v podobe Otta Sönderbyho; v pomerne dosť atypicky spracovanom, čiernobielom titule pod taktovkou - Ingmara Bergmana, ktorý tentoraz vôbec nepotreboval využitie tradičného hudobného doprovodu, nakoľko si len vypomáhal vnútornou výplňou: trebárs niečo na spôsob classického gramofónu, odkiaľ sa ozývala naprosto rezká hudba, alebo tiež vizuálnu stránku zmiešal s príbehom, vďaka čomu sa vskutku úplne zaobišiel bez komponistu. • Pred kamerou mala predsa o čosi viacej hereckého priestoru najmä Harriet, ktorá sa plne realizovala ani nie tak pred bleskami fotoaparátov v štylizovaných pózach, ako skôr v celkom inom prostredí, kde sa aspoň ponúkalo zaujímavé zistenie i v tom zmysle, že sa odkryl jej skutočný charakter, ktorý ma teda určite hodne [(ne)príjemne] prekvapil; no čo sa konkrétne týkalo Eviných scén, tak tie sa na seba nevrstvili v takom množstve, ako som si asi na začiatku predstavoval, že sa rozhodne vrstviť budú, čo mi príliš ani nevadilo, keďže mi za seba ponúkla dostatočnú náhradu → H_A. • Čo to mal neustále ten Bergman s tými ženami v titulných názvoch: Žena bez tváre [iba scenárista], Čakanie žien, A čo všetky tie ženy; v rámci úvodnej tvorby to rád každému predhadzoval na oči, aby bolo všetkým ihneď jasné, o kohože sa to vlastne jedná ← o ženského heterosexuálneho autora + napríklad, nemeckému autorovi - R. W. Fassbinderovi, sa môže kľudne nalepiť rovnaká nálepka, ale teraz v opačnom ponímaní = obidve podoby mám vo svojej obľube. ()
Bergmanův první náznak neverbální filmové tvorby směrem k divákovy. Jeho záměrná absence hudebního podkladu dává výrazný prostor vizuálním a zvukovým aspektům, které jedinečným způsobem podtrhují celkovou komorní atmosféru příběhu. Šablonový vývoj rysů jednotlivých postav je opakovanou ukázkou Bergmanova precizního psychologického rozboru, který působí přesvědčivě a tvrdě. Téma vnitřní emancipace žen formálně obsahuje poezii v mnoha podobách; nevybíravá, komická, skutečná, bezohledná a přesto každodenní. ()
Motto: "Vizte, mladá dámo. Jen hleďte. Každá z nich má svůj jedinečný charakter. A přece tvoří jednotu nesmírné síly. Je to malý orchestr excelentních virtuózů. Kolikrát se setkáme s takovou výborností? Hleďte, hleďte na tu absolutní dokonalost." Nemůžu se ztotožnit s tím, co zde bylo dosud napsáno. Nejde o 'jeden z nejslabších Bergmanových snímků', ani o nějaký 'experiment'. Jsem připraven vyjmenovat dvacet Ingmarových filmů, které byly horší (a pořád zůstávaly filmy prvního řádu). Sny žen jsou typickým, bytostně známým, až téměř identickým počinem v režisérově "synoptickém" období před Sedmou pečetí. Nic více, nic méně. Nic nechybí, nic nepřebývá. Vlastně jde o poslední takové drama, určitý návrat k Čekání žen, okořeněný Večerem kejklířů (opět tentýž neznámý kameraman Hilding Bladh, přičemž tentokrát není nad horskou dráhu). Právě v těchto filmech vidím jeho zdroje. Jako v předchozím ženském snímku není vyprávěn jediný příběh, ale z více je tvořena propojená skládačka. Stejně tak je podobně lehký (to naznačí už plnotučný herec z úvodu - prokurátor z Prší nám na lásku; totožnou pohodu vyjadřuje i vysmátý Bergman procházející s pudlíkem kolem hrdinek, když vejdou poprvé do hotelu; obsazení většiny herců evokuje další souvislosti, Nelly z Krize, agent Atka Natas, a samozřejmě Eva Dahlbecková, co by alter ego Bergmanovy manželky Gun, a Harriet hrající sebe samu; naopak Gunnar se tu po vedlejších, až epizodních rolích konečně ukazuje v celé kráse: zestárlý konzul, který dva roky nato bude hrát zbrojnoše v plné síle, a v Personě téměř playboye). Z Večera kejklířů ("Kéž bys byl tak malý, abych tě vzala do ruky a odnesla ve své kapse.") přichází zvířecí symbolika - Harriet jako dobrácká medvědice (nebyla opilá, jenom uklouzla) a konzulova dcera 's vlčí hlavou a vlčími tesáky' v souboji o velkou kořist (v obou příbězích jde o kořist, v prvním už jen o peníze, ve druhém o "opotřebované spotřební zboží", "starého umolousaného medvídka"). Všimni si především, že oba "sny" žen jsou přerušeny stejným způsobem. Zazvoní (budíček!) a vejde jiná žena. Jako by Bergman naznačoval, že žena ženě vlkem. Krásně je to vyjádřeno v druhé, hotelové scéně, k níž se Bergman už nikdy nemusel vracet, aby ji dopracovával. I v hutných Scénách z manželského života se věnuje jiným aspektům. "Víte, že děti jsou klíčový faktor. Proto chcete s Henrikem dítě. Ano, chcete dítě jako pouto. Nebo jako suvenýr ztracené lásky. (...) My ženy si idealizujeme své motivace. Vy nejste žádná výjimka." Anebo: "Přepočítala jste se. Myslela jste, že mě opustí kvůli vám. Ale on zůstal se mnou. Ne že by mě miloval. Ale proto, že je unaven. Nemůže začít znovu. Je příliš svázán se vším, co je naše. Chápete to? Být s vámi znamená žít. Silné emoce a všechny druhy nároků. A výčitky svědomí. (...) Život se mnou znamená mír, pokoj a klidný spánek." To k první, vlčí scéně se Ingmar navrátil svým úplně posledním snímkem, jenž je vskutku o tom, co by se stalo, kdyby Harriet dala do gramofonu Sarabandu od Bacha. "Proč mě nenávidíš, Marianne? Řekni." - "Co si pamatuju, byl tenhle dům naplněn hádkami o peníze. Je to tvá zvláštní úchylka. To tvoje skrblení je nemoc. Není pravda, že tě nenávidím. Pro mě vůbec neexistuješ." - "Když pomyslím na halucinace tvé matky, v něčem jsou pravdivé. Za tvou krásou se skrývá duše šelmy." - "Patrně jsem ji zdědila. Ale ne po matce." - "To je možné. Jsme si hodně podobní." No, ano, ve Snech žen si jsou všichni nějak náramně podobní. Modelky a manželky z obrazů, kupříklad. () (méně) (více)