Takže ahoj

Hrozný, nechápu jak Vít Olmer vůbec dokázal dostat nějakej prostor na to, aby nás filmové fanoušky mohl obtěžovat svým "neuměním". To co "znetvořil" zde, určuje paralelu v budoucích "filmech" alá chlupatej Slávek Boura (playgirls), Róm co jednoho krásnýho dne našel kouzlo dvojitého výfuku u káry převezený z Německa(Nahota na prodej), či nejhorší role Surio Mária Woříška (Waterloo...). V cyklu - Zlatá šedesáta pobavil Víťánek snad jen svým neskutečným hulvátismem v předfilmovém rozhovoru. Já vím že cyklus je to obsáhlej, ale částečný "odpad" dávám dramaturgii jinak výjmečnému filmovému pásmu na ČT2, samotnému filmu dávám z milosti jednu a to proto Víťánku, že si tam přivedl alespoň kuchaře Svatopluka a pro tebe osobně Víťo - ahoj.... (18.07.2009)

Pan Olmer se v nové vlně pohyboval natolik dlouho, aby jí nasál, a tento film o tom svědčí. Ta kamera, ta nálada, ta snaha o civilismus jakou u Papouška či Formana (byť je to takový civilismus poetizovaný), to všechno tou novou vlnou je stále cítit. Jen to není tak dotažené, je to roztěkané, jak sama hlavní hrdinka, a tolik to nevtáhne do děje. No, aspoň Josef Dvořák tu měl pěknou roli sexuálního loudila. A od poloviny se film přece jen znatelně lepší. Slabé, ale přec jen čtyři hvězdy. (13.09.2014)

Film ve stylu Formanových raných děl, v hlavních rolích neherci, ve vedlejších začínající herci ve velmi civilních rolích (Dvořák, Augusta, Satoranský ad.), dialogy psané přímo hercům "do huby" (ale přece jen ne tak přirozené jako třeba u Černého Petra), dějová linka zanedbatelná. Není to úplný majstrštyk, ale rozhodně nadprůměrný film. (18.07.2009)

Osobně vnímám Olmerova 80. léta jako nejsilnější z jeho celé tvorby. Tak ahoj je pro mne jakýmsi ženským protějškem ke Kristovým rokům. Leč oba filmy mne míjejí. Vnímání světa a jeho hodnot, neukotvenost ve vztazích a ve vlastním životě nenachází ve mně žádnou rezonaci. Mnohem silnější a sirovější je Nahota natočená ve stejném roce. Olmerovou silnou stránkou bylo vždy sociální drama, člověk zasazený do své doby, zde však rozmělněné postavy bez pevnějšího uchopení. (21.07.2016)

Někdo by mohl říci, že Vít Olmer přichází s křížkem po funuse (bohužel doslova), a naopak někdo, kdo třeba zná jen jeho polistopadové tragedie (s občasnými výjimkami) a považuje se za znalce nové vlny, musí toto ocenit. Osobitost Veroniky je Schorm jak vyšitej a i fakt, že nám režisér nabízí pohled na rozvlněné herce, kteří by si bez něj ani neškrtli, je také velmi milý. I když Pepa Dvořáků nevychází ze své tajtrlické polohy, něco se zaznamenat dá, Synková je absolutně k nepoznání a Schmitzer si něco podobného střihnul ještě ve druhém filmovém dozvuku nové vlny. V Schormově Lítosti. Budoucí představitel straníka Satoranský zde také docela překvapí. Ovšem celý tento film je o Valerii Chmelové, tedy o Veronice. Její pohled na život je sociálně nadčasový a to, že režisér natočil další celovečerní film až za 10 let, může mít kořeny v tomto snímku. Toto pustit mládeži v 70. letech, by bylo skutečně proti normalizační jednání. Film, který dostává obsah až v posledních několika desítkách minut. Tak dlouhé je její hledání. Zmatená ve své době i ve svých pocitech, které si ovšem umí nádherně rozložit. Miluje jen když chce...zatím. Někomu jde o krásné pocity z aktu muže a ženy, někomu jen o fotky. Životní rozhodování promiskuitní studentky filozofie by mohlo být obohaceno i o nějaký pořádný undergroundový, hudební doprovod. V jednu chvíli se tak dokonce i stane, ale chtělo to víc. Vít Olmer v těch normálních filmech rád nastavoval zrcadlo doby. Kšefty a podrazy později. Teď zobrazuje osamocenost svobodomyslných lidí. Jsou to ti, kteří jdou v dešti bez deštníku a hledají jeden druhého i proti šedivému sociálnímu proudu, který se blížil. (12.08.2013)