Šeptej

Konkurent nepřekonatelným Samotářům. Silně kontroverzní film o homosexualitě a vztazích mezi dospívajícími - nebo spíše dozrávajícími - lidmi. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, ale skvělá hudba, která doplnila tenhle snímek, nakonec přispěla ke čtvrté hvězdě. Na české poměry si ji určitě zaslouží a Tatiana Vilhelmová k ní určitě přispěla velkou měrou. 70% (27.07.2013)

Paráda! Tomuto filmu môžu dať nízke hodnotenie asi len ľudia, ktorí v roku 1996 ešte len ťahali káčera po pieskovisku! Ja si tú dobu pamätám veľmi dobre a to práve takto! Generačná výpoveď? Môže byť! Hudba je neskutočne geniálna a do tej holky, čo celé dni katatonicky len tak sedí v kresle som sa zamiloval! (23.05.2015)

Kouzelná esence 90. let zůstane zachována pro další generace. Šeptej může v budoucnu uspokojovat hlad po nespoutané dekádě, o které už krátce po jejím konci začaly kolovat barvité legendy. Nové možnosti, volnost, zmatenost, euforie i deprese. Ondříček se s tím nemazal, protože stačilo nastavit zrcadlo. (12.04.2022)

David Ondříček mě baví svojí absurdní poetikou. Rozverně nahlíží na život a jeho úskalí z pozic společenských outsiderů. Se satirickým podtextem v poetickém filmovém stylu protismyslnosti a rozpornosti samotné lidské existence. Film Šeptej je pozoruhodnou celovečerní prvotinou Ondříčka a svoje poetické vyjadřování postupem času dovedl k dokonalosti a k osobitě příznačné podobě vlastních filmových výtvorů. Absurdní poetika je jeho nezaměnitelnou značkou. Šeptej je v porovnání s pozdějšími pracemi nevyrovnanější v srdci ducha a ani představitel titulární hlavní postavy nebyl nejšťastnější volbou. Šeptej je o tápání citové složky jedince v kontextu se společností i v rozporu mezilidských vztahů na nejrůznějších úrovních. Mladí lidé hledají své místo k životu navzdory ubíjejícímu stereotypu a často utápějí vlastní beznaděje v útěku. V očích spořádaných členů společnosti jde o vyvrhele, překračující mravokárné uspořádání. Skutečnou hlavní postavou příběhu je pro mě jednoznačně vnitřně nevyrovnaný Kytka (velmi dobrý Martin Myšička). Z citové osamělosti se dostává přes neústupnost a majetnické naléhání. Bláhová tvrdohlavost a vnitřní rozervanost občas ukáže i noblesnější tvář a vždy je destruktivní pro celé okolí. Obřadní hlavní postavou je ovlivnitelný Filip (podivný Jan P. Muchow), vydržovaný mladík s výtvarnou ambicí. Novodobé trendy a podstata skutečnosti se promísili v neudržitelnou nestabilitu bisexuálního podvolování a nového směřování. Hlavní ženskou postavou je mladá Anna (dobrá Tatiana Vilhelmová) v tápání na prahu dospělého života a v končeném stadiu revolty k rodičovské autoritě. Z dalších rolí: bezstarostný hulič Speedy (Jan Čechtický), v cyklické depresi vegetující spolubydlící Irma (zajímavá Kateřina Winterová), či sebevědomý zákazník skrytých možností vlakového nádraží (dobrý Václav Mareš). Téma tápání mladistvých s neschopností i nechutí se podřizovat obyčejné běžnosti se sklony k dekadentnímu požitkářství je stále aktuální. Absurdní poetika je Ondříčkovým životním i tvůrčím posláním a později s ním slavil i nebývalý úspěch. Škoda celkové nevyváženosti a nevhodné herecké volby. (31.05.2017)

"Nepřibližuj se, fízle! Ještě jeden krok a skočim!" "Už stojím." "No ale já stejně skočim, tak běž do prdele!" Při prvním seznámení s úsporně intimním herectvím Jana Čechtického, prospěvujícího si v autě veselou písničku zatímco zběsile točí volantem na rovné silnici, jsem si říkal, že s tímhle filmem ještě bude prdel. Následné dialogové etudy mezi přehrávajícími neherci, které působí jakoby z rozhovorů někdo náhodně vystříhal některé věty, mě mátly zdali jde o (sebe)vědomou aktualizaci papouškovsko formanovské vědomé trapnosti, dědictví sklepácké karikaturnosti nebo je to prostě jen špatně napsaný a špatně zahraný studentský scénář. Nikdo nikdy nemluvil nebo se nechoval tak jako postavy zde nebo ve Vorlově Kouři, ale přesto mají oba snímky v sobě zvláštní punc syrové autenticity, kterou rozeznává spíš podvědomí než vědomí. Vědomě se nedá pomoct tomu se občas bavit nad tou vyhroceností a sebedůležitostí všech a všeho, podvědomě to ale probouzí nějaké zaseté vzpomínky na to, jak jsme si v teen letech přesně představovali, že ten pražský život vypadá. V klubu mezi oranžovými stěnami, kde všichni hulej jak na cracku, pijou džus a isostar, opuštěný holky blouděj ulicema, spí se u kámošů na bytě, všichni tak trochu umělci, věřej v ufo, na pizzu choděj do Kmotry a při noční procházce kolem Kotvy si všimnete digitálního nápisu, že ve 4. patře otevírají novou videopůjčovnu.  Z osobního pohledu má ten film zvláštní naivní nevinnost. Úplně jsem zapomněl jaký jsme byli. (01.04.2024)