Šeptej

Ach ti Ondříčkovi hrdinové. Snaží se být ztělesněním podstaty našeho pozemského trápení, ale v reálu se o nich nedá nic dozvědět, než to, že zřejmě mají strach říci cokoliv o nich a jejich vztahu k okolí cokoliv vypovídajícího. Není tedy divu, že mezi nimi často dochází k nedorozuměním. To v případě, že chci být hodný. V druhém případě jsou to pouze žvanící fleky, které v touze hovořit zajímavě deklamují různé fráze a naprosto není nutné se o oněch postavách cokoliv dozvědět. V Samotářích to (alespoň mě) nějak zásadně nevadí, protože přílišnou jednoduchost postav schovává pod pláštíkem vtipných hlášek a velkého množství protagonistů, v komornějším Šeptej mu úkryt skýtá pouze krátká stopáž a lyrické hudební vsuvky. Schválně, s kým jsem se tu potkal. Irma - Je nešťastná a opuštěná. Občas uvaří čaj. Speedy. Je vysmátý a nablblý. Kytka. Šlape, miluje, má strach ze ztráty lásky. Jeho Zákazník. Nabubřele žvanící nic. Anna. Vlastně ani nevím. Nevím, proč utekla z domova, nevím, proč jde s někým do postele, nevím, proč k někomu nastoupí do auta, proč u někoho spí... (23.02.2009)

V rámci české kinematografie je David Ondříček velmi osobitý režisér se signifikantním stylem, jenž se naplno projevuje už v jeho celovečerním debutu. Šeptej je tak trochu uměle podivínský film o podivínských lidech a jejich (ano, podivínských) vztatzích s výtečnými, přesně padnoucí hudbou podbarvenými, impresivními záběry nočního města, v němž Ondříček spatřuje určitou poetiku a dává ji ochutnat i divákovi. Co mi na filmu nesedlo - a věřím, že stejný problém s ním měla i spousta ostatních - byly dialogy. Jejich "vyprázdněnost" a triviálnost odráží to vnitřní tápání a hledání sebe sama, kterým si prochází mladí, nazařazení hrdinové, jenže takové žvástání o ničem velice rychle omrzí a film začne v rozporu s krátkou stopáží působit rozvláčně. Zejména ve srovnání se Samotáři, kteří jsou díky Zelenkovu scénáři naopak zásobárnou již zkultovnělých hlášek a zárukou zábavy pro široké masy. 60% (07.10.2008)

První Ondříčkův "normální" film jsem viděl až jako poslední, a musím říct, že je to tak možná lepší:) Šeptej je na mě až moc zvláštní film. Dost nicneříkajích řečí, pojďme k naprosto očividným věcem...Tatiana Vilhelmová svůj nesporný talent ukazuje skoro ve všech svých rolích, a její Anna je jeden z těch případů, kdy se jí to opravdu podařilo. Obsazení mi usnadňuje přechod od herců k hudbě - Jan P. Muchow je až překvapivě dobrý herec a hudební stránka filmu je, jak se u Ondříčka stalo dobrým zvykem, perfektní. Takže "objektivně" vzato by si Šeptej zasloužilo o hvězdičku víc za lehce přístupnou avantgardní filmovou poezii, ale (možná že i právě proto - vnímaní poezie je věc subjektivní a ještě k tomu náladová;)) nakonec dávám ***. (06.03.2004)

Šeptej, ač k podobnému typu lidí nemám nijak blízko a v tehdejší době jsem je docela i nesnášel, mám hodně rád. Přijde mi to trochu zvláštní, on ten film pojednává o stylu a životě, který mě vždycky tak trochu míjel, na druhou stranu si z té doby pamatuji docela dost. Vilhelmová je zde naprosto skvělá, stejně jako Winterová (od tohohle filmu jsem si ji zamiloval), Špalková mě rozsekává. Film je místy zábavný, místy dost ujetý (z pojídací scény ve vlaku se mi zvedá kufr jen si na ni vzpomenu, scéna se slunečními brýlemi v parku je fakt úlet), líbí se mi, jak je barevný. Vnímám ho trochu kontrastně, zatímco tihle lidi si užívali, jen o pár ulic dál v Mandragoře si kluci stavěli péra na natáčení. "Rány se samy zacelí." (08.08.2016)

Tento film trochu narúša moju (zatiaľ nenarušenú) teóriu, že Ondříčkove dielo má kvalitatívne klesajúcu tendenciu. Nadchádzajúci Samotári boli predsa o niečo dospelší, vyzretejší, profesionálnejšie zahraní. Menej sa hľadali.. Ale Šeptej je originál! Tatiánka Vilhelmová sa tu našla a Muchow a jeho soundtrack, navždy zmenil český film. Chasing Amy, s menším dôrazom na popkultúru (čítaj prispôsobené prostrediu) (27.03.2014)