P.U.L.S.E. Live at Earls Court 20.10.94, London
(koncert)-
Pink Floyd: P. U. L. S. E. Live at Earls Court
(více)
Pink Floyd: P. U. L. S. E. Live at Earls Court
Pink Floyd: Pulse
Obsahy(1)
Koncert z posledního turné Pink Floyd, k desce "The Division Bell", zachycuje skupinu v londýnské hale Earls Court. Pink Floyd zahráli jak novější skladby, tak i starší osvědčené kousky. Hlavní lahůdkou koncertu je jeho druhá půle, ve které se dočkáme přehrání celého legendárního alba "Dark Side of the Moon". Pro každého fanouška Pink Floyd je zhlédnutí koncertu povinností, pro ostatní velmi příjemné seznámení s hudbou téhle anglické skupiny. (PinPrick)
(více)Recenze (60)
Taková strašná škoda, že jsem tento koncert nemohl vidět naživo. Hodně závidím lidem, kteří tam byli... Floydi to nejdřív rozjedou pomalejší "Shine on you crazy diamond" a pak se strhne lavina... Celé dvě hodiny a půl naprosto dokonalé muziky a vizuálních efektů. A potom ten konec... "Run like hell"... Celá hala se otřásá zvuky ohňostroje a aplaudujícího davu. Jak často jsem si PULSE pouštěl na CD a teď jsem mohl vidět celou tu mašinérii v pohybu (aspoň na televizi). Je to nazapomenutelný zážitek! ()
Neznám hudbu, která by měla větší hloubku. Která by ždímala víc všemožných emocí, vydolovaných z úplného nitra duše. Která by byla kosmická jak z jiného světa, ze kterého na nás zhlíží. Která je jak z budoucnosti, která se za námi ohlíží a rekapituluje, co vůbec jsme a co jsme byli. Hudba, která umí skloubit i ty nejtíživější pocity s optimismem a nadějí. Která tu naději i optimismus umí tak rychle zadupat hluboko pod zem. Která by měla být poselstvím pro další generace, kterým by pomohla v chápání vlastních pocitů. Která by tu po nás měla zůstat navždy jako důkaz, že lidstvo nebylo jen bezhlavé stádo sebezničujícího charakteru, ale že v nás bylo i něco víc. A že jsme se museli prát se sebou samými, abychom mohli hledat smysl života. Nádhera. ()
Skvělé, skvělé, skvělé...Jde poznat, že když se sejdou 4 geniové vznikne něco naprosto úžasného. Pink Floyd, jejich hudba a světelné efekty (s kterýmy vlastně tato kapela přišla jako první), vytvořili jakýsi nový rozměr hudby, který je nyní téměř nezbytný na každém koncertě. Podle mě je toto nejlepší koncert, jaký byl kdy nahrán. Všichni, ať hudebně vzdělaní, či ne, by měli tento koncert shlédnout. ()
Technická dokonalost a lehký chlad, replikování kanonických nahrávek do posledního tónu s minimem prostoru pro spontaneitu (až na pár oživujících odchylek ve vokálních i instrumentálních sólech, které paradoxně zažraní fandové těžko rozdýchávají). Na druhou stranu jediný záznam, do kterého se podařilo beze zbytku protlačit pohlcující atmosféru pro Floydy typické dokonale gradované světelné show doplněné promítáním surrealistických, ezoterických i satirických filmečků a všelikými trojrozměrnými atrakcemi, jak jsme ji zažili i u nás na Strahově, takže se u toho mimo jiné báječně vzpomíná (třeba jak mi zdaleka největší vizuální vytržení z celého koncertu způsobila modrá světla plující vzduchem nevysoko nad hlavami lidí jen malý kousek od nás – jak tohle proboha dělají, nemohl jsem pochopit několik vteřin, než se ukázalo, že jde o sanitku, která si pomalu razí cestu davem). Ty nafrněné čtyři hvězdičky, které jsem sem před časem naklepal po paměti, tu po čerstvém opáčku a opětovném vyražení dechu nechat nemůžu, ale vřelejší vztah mám beztak k Pompejím, Benátkám i Watersově In the Flesh – tam všude se totiž mnohem míň reprodukuje a mnohem víc tvoří. ()
Perfektní koncert, na který se dá dívat i opakovaně po letech a nic neztrácí ze své působnosti, protože je hlavně nadčasový, i když je pravda, že některé starší skladby chybí (mi osobně Hey You), jinak, ale 100% jak vyšitých. David Gilmour ve své asi nejlepší formě a jak už kdosi napsal šlape to i bez Waterse. Společně s Queeny ve Wembley nejlepší koncert co jsem kdy viděl. ()
Galerie (1)
Reklama