Ecce homo Homolka

Nechápu, koho napadlo, že bude tenhle film prodávat jako klasickou českou rodinnou komedii oslavující obyčejný český rodinný život, kterou si pustíte jako kulisu takového klasického nedělního odpoledne. Kdybych nebyl mylně přesvědčený, že se jedná o buranskou veselohru, možná bych se tomuhle filmu tak dlouho nevyhýbal. A kdybych měl film vnímat z této perspektivy, musel bych téhle pecce formanovských kvalit (vždyť ji také režíroval Formanův dvorní scénárista Papoušek a jedné z hlavních rolí se ujal mistrův oblíbený Josef Šebánek) napálit odpad nejodpadovitější. Ecce homo Homolka mě naštěstí zastihlo naprosto nepřipraveného a v takovém rozmaru, že mě tahle freska ze života čtveřice odporných lidských bytostí dokázala fascinovat od první do poslední minuty. Už dlouho mi nebylo z charakteru filmových postav vyloženě fyzicky špatně. Kromě závěrečné katarze zesílené o její bleskurychlé "odkatarzování" si žádný z hlavních hrdinů (ani jejich hulvátská děcka ani milenecký pár odnaproti) nevysloužil ani ždibec mých sympatií. Když už to totiž náhodou vypadalo, že s nimi začnu soucítit, udělali další nechutnou, hnusnou, odpornou zrůdnost na někom ze svých bližních. Tento geniální kousek je přesně tím případem satiry, která možná není - až na pár momentů - vtipná, o to lépe ale odráží svét kolem nás i nás samotné. V Ludvovi, Heduš, dědovi a babičce jsem viděl sebe, členy své rodiny i nějaké ty nepříbuzné známé. Což bolelo o to víc. Smát se legendárním hláškám typu "Jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak jsi u mě mrtvej Homolka" sice nedokážu a docela mi je smutno z toho, kolik lidí je miluje, dovedu ale ocenit její zasazení do situace rodina nebo fotbal. (26.06.2017)

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)

Dnes již kultovní tragikomedie od Jaroslava Papouška, která je unikátním satiricko-kritickým vhledem do problematiky rodinných dysfunkcí, manželských peripetií a generačních vztahů. Příběh sleduje jeden nedělní den ze života průměrné české rodiny Homolkových, mezi jejíž členy patří cynický děda (Josef Šebánek), nekompromisní bábi (Marie Motlová), poněkud hysterická a korpulentní Heduš (Helena Růžičková), ostýchavý Ludva (František Husák), a jejich dva nezbední synkové (Petr Forman a Matěj Forman). Tato šestice zdánlivě nesourodých charakterů tvoří relativně nehomogenní celek, jejichž vzájemná kolektivita je determinována rodinnými vazbami, díky čemuž má snímek naprosto unikátní komediální dynamiku. Krom výrazné teatrálnosti hereckých výkonů a dnes již zlidovělých hlášek ["Tady je smradu jak v Cařihradu."] snímek vyniká i v přirozenosti, díky níž zábavně zrcadlí náturu českého maloměštáctví a rodinné typologie; což okrem platí i o pomyslném hierarchickém konfliktu mezi patriarchátem a matriarchátem [děda a Ludva vs. Heduš a bábi], potažmo komunikativností a nekomunikativností uvnitř rodinného kruhu.... To vše dělá z Ecce Homo Homolka nadčasovou komediální studii rodinných vztahů a čecháčkovské průměrnosti, která je (naštěstí či naneštěstí?) zcela platná i v současnosti. (02.02.2023)

Ecce homo Homolka připomíná posledních 25 minut Lásek jedné plavovlásky, akorát hůř natočených a více než třikrát tak dlouhých... Samozřejmě to není špatný film, je výborný, ale Formanovi či Passerovi se v žádném případě nevyrovná... Zda přitom jde o "nezkreslenou realitu života každého z nás", nebo naopak o jeho "důmyslnou karikaturu", neumím úplně posoudit. Osobně neznám nikoho, jehož rodinný život by byl takhle hrozný. Samozřejmě můžeme spekulovat zda-li ve filmu má jít o zachycení jakési mimořádné situace nebo naopak o obraz zcela všednodenní reality. Film se každopádně spíše tváří, že takhle to u Homolků probíhá pokaždé, takže sám za sebe bych byl spíše pro tu hodně nadsazenou karikaturu. Některé situace přitom působí velmi přirozeně, jiné naopak velmi nepravděpodobně a strojeně, například ten náhlý a nakonec nevysvětlený úprk z lesa... Ocenit je samozřejmě nutné výborné (ne)herectví všech zúčastněných, mistrně vybudovaný scénář a taky velice přesné postižení onoho bazálního napětí mezi lidskou agresivitou a slabostí, potřebou ovládat a nebýt ovládán... Kdesi hluboko na dně je zraněná lidská duše... Celkový dojem: 85% (04.11.2017)

No jo no, dostal jsem se k tomuhle filmu až hodně pozdě, ale dostal. Tohle je opravdu krásná ukázka české povahy. Je to smutné, ale ani po téměř padesáti letech se nic moc nezměnilo. Všichni máme plnou hubu keců, ale přitom spolu skoro nekomunikujeme. Některé hlášky jsou výborné, ale ten temný tón ke konci je celkem drsný. (26.06.2014)