Il Boemo

V podstatě celkem zajímavý film o geniálním skladateli stojícím na prahu dvou hudebních epoch, dá-li se to tak říct. I přes některé delší (ba operní!) scény drží diváka bdělého a zainteresovaného. Škoda jen té delší ohniskové vzdálenosti a snaha se až na výjimky vyhnout velkým byť retušovaným obrazům měst i interiérů, která mi subjektivně vzato degradovala historický životopisný "velkofilm" spíše na něco televizně-inscenačního, lehoulince provinčnějšího. Škoda také toho dějového oblouku, který od retrospektivního okamžiku samotného konce vypráví příběh pozvolného vzestupu a velmi málo se věnuje možná zajímavějšímu pádu. Chválím naopak plastičtější obraz aristokracie potácející se mezi dekadentními nafoukanými retardy a vzdělanou kulturní elitou. (25.01.2023)

Utáhne to svých 140 minut, což je asi největší pochvala, jakou jde filmu dát. Další z řady životopisů, které nám nedovolují proniknout do hloubi duše svých protagonistů, naopak nás nutí sledovat (rozpadající se) povrch a tápat. Doufám, že si širší veřejnost konečně všimne, že se to smí, a přestane se to jmenovat jako chyba. (10.10.2022)

Nečekaný majstrštyk. Vtahující důvěryhodné dílo, nabité emocemi, ale přitom zrežírované nevydíravě a s klidným rozmyslem. Úžas budí téměř neskutečný soulad herců s jejich rolemi, operní, pěvecké i hudební výkony, finální propojení Myslivečkova osudu s jeho dílem, ale též nenásilné, avšak nikterak okrajové vykreslení různých úskalí sociálních poměrů dané doby, a zejména postavení žen, jejichž inteligence a vlohy byly v lepším případě přehlíženy, ignorovány a podceňovány, v horším se pro ně stávaly terčem všemožných příkoří a násilí, a jež si pro své talenty a touhy musely nacházet spletité cestičky a mnohdy se smířit s nenaplněním a spokojit se s tím, že svou přízní a vynalézavostí pomohou nadanému muži, jehož úspěchů se mohou znale a porozumivě účastnit alespoň v pozadí... Vlastně mám dojem, že právě postavení schopných žen bylo při vší nenápadnosti jedním z hlavních motivů filmu, a dost možná i tím nejhlavnějším. *** Je asi možné, že dílo by stejně lehce uneslo i delší stopáž, pokud by dovolila sledovat srozumitelněji skladatelův pád a více podrobností z jeho životopisu, ale osobně vlastně nemám pocit, že by něco podstatného chybělo či bylo odbyto - nejspíš právě proto, že za hlavní linii a sdělení filmu nepovažuji Myslivečkův osud jako takový, ale osud různých žen, jež Myslivečka dokázaly tak či onak ocenit a snažily se samy uplatnit či osvobodit alespoň tím, že budou nápomocny jeho úspěchu a aktivně účastny jeho osudu. A právě tahle perspektiva, klíč a pointa vyprávění mi na filmu připadají suverénně geniální. (Třetí sál Světozoru, s R.) *~ (29.10.2022)

Petr Václav natočil téměř scorseseovský příběh o vzestupu a pádu s dokonale vystiženou atmosférou 2. poloviny 18. století, který bych nesrovnával s Formanem ani Kubrickem, ale s Jáklem. Vysněné, dekádu připravované historické projekty českých tvůrců, z nichž jeden je ukázkou nadšeného amatérismu a jeho PR začínalo a končilo u obsazení "slavných" zahraničních herců, druhý, který nabízí uměleckou vizi, zajímavá témata a jistou pokoru (Interview ČT24), s níž je dílo divákovi předkládáno. V obou pak účinkuje Karel Roden a za způsob, jakým se zjeví na plátně, přihazuju tu pátou hvězdičku. (24.10.2022)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)