Il Boemo

V podstatě celkem zajímavý film o geniálním skladateli stojícím na prahu dvou hudebních epoch, dá-li se to tak říct. I přes některé delší (ba operní!) scény drží diváka bdělého a zainteresovaného. Škoda jen té delší ohniskové vzdálenosti a snaha se až na výjimky vyhnout velkým byť retušovaným obrazům měst i interiérů, která mi subjektivně vzato degradovala historický životopisný "velkofilm" spíše na něco televizně-inscenačního, lehoulince provinčnějšího. Škoda také toho dějového oblouku, který od retrospektivního okamžiku samotného konce vypráví příběh pozvolného vzestupu a velmi málo se věnuje možná zajímavějšímu pádu. Chválím naopak plastičtější obraz aristokracie potácející se mezi dekadentními nafoukanými retardy a vzdělanou kulturní elitou. (25.01.2023)

Cením, že to Václav natočil v italštině a že tu Dyk mluví plynně italsky. Za to hvězdička. Pak se mi taky líbilo, že zde často a správně dlouze zní opera. Za to druhá hvězdička. A pak... pak... pak už vlastně nic. Možná mi uniká nějaký geniální tvůrčí záměr, ale z životopisného filmu čekám, že se o osobnosti, o které to je, něco dozvím. A tím nemyslím encyklopedický výklad od narození po smrt, ale aspoň nějaký pocit z toho člověka, pochopení jeho já, prostě něco, abych si po skončení filmu řekl "Ano, asi takový byl Mysliveček". Z tohohle jsem ale necítil absolutně nic. Vůbec to celé je dost chladné, bezpáteřní, odtažité, bez chuti a zápachu a neurčité jak výtah z Wikipedie "obohacený" o nadmíru sexuálních scén a dlouhý dialog o vyměšovaní. Dozvěděl jsem se, že Mysliveček existoval, že měl talent, že měl víc než jednu ženu, že měl rád sex a že umřel na syfilis, což jsou informace nedostačující ani na krátký film v nějakém Myslivečkově muzeu. Tohle ale má 140 minut, mimo operní scény se to šíleně táhne, výprava je jak z průměrného televizního filmu a exteriéry zde prakticky nejsou a jelikož zde Václav neměl jak pojednávat o problémech menšin, tak to i působí, že mu výsledek byl vlastně fuk, ale doufal, že ho za něj ocení v zahraničí, asi. Jak se dalo čekat, Českého lva v hlavních kategoriích to získalo, šlo to na Oscary, ale v zahraničí to zůstalo naprosto bez zájmu. A je mi teď naprosto jasné proč. Ani u životopisu skladatele nemůže všechny nedostatky zachránit jeho hudba. 2* (06.01.2024)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)

Přechválená slabota. Ačkoliv nesdílím zdaleka názor jistého Ivo Cermana ze Seznam média, že Il Boemo je porno (ať se chudák Cerman ozve do zprávy, doporučím mu pár zajímavých webů, aby si mohl osvěžit, jak vypadá porno), pravdou zůstane, že kromě Dyka a solidní opery s hudbou (která ale nebude pro každého, tyhle operní árie se fakt nedají poslouchat) nepřináší Václavův prý velkofilm nic dobrého. S výjimkou masek, protože Dykův rozpadající se gesicht zvládli fakt dobře. A k tomu pornu, jedna ženská svlečená od pasu nahoru, jeden nešikovný náznak cunnilingu z časů doby pralesní, a asi tucet ošklivých hereček, mezi nimiž těžko vybrat aspoň jednu, již bychom mistrovi not přáli k pichu. Nebýt těch cen a pomp, příběh Josefa Myslivečka by byl solidní film, takhle je to ale namyšlené pozlátko. A to nejhorší na konec, dabing a postsynchrony jsou tragické! Otravné ženské hlasy. (09.03.2023)

Petr Václav natočil téměř scorseseovský příběh o vzestupu a pádu s dokonale vystiženou atmosférou 2. poloviny 18. století, který bych nesrovnával s Formanem ani Kubrickem, ale s Jáklem. Vysněné, dekádu připravované historické projekty českých tvůrců, z nichž jeden je ukázkou nadšeného amatérismu a jeho PR začínalo a končilo u obsazení "slavných" zahraničních herců, druhý, který nabízí uměleckou vizi, zajímavá témata a jistou pokoru (Interview ČT24), s níž je dílo divákovi předkládáno. V obou pak účinkuje Karel Roden a za způsob, jakým se zjeví na plátně, přihazuju tu pátou hvězdičku. (24.10.2022)