Oběť

„Vzdálené od našich představ o tom, co je správné a co nesprávné, je jedno místo. Tam se potkáme.” - Rúmi +++ Slova vybízející k zamyšlení stejně tak jako silné téma viny a trestu, jímž se tato čtyřdílná minisérie zabývá. Superlativů bych našla samozřejmě mnohem více, ale musím vyzdvihnout především vynikající scénář s neskutečně vygradovaným závěrem a dokonale propracovanou psychologii hlavních postav. Oběť je bez jakýchkoliv debat nadčasový snímek vyvolávající celou řadu znepokojivých otázek, na které si však musí odpovědět každý sám. (95%) (28.03.2021)

Fantastické a strhující. Fantastické herecké obsazení, brilantní scénář a dialogy, příjemné prostředí Edinburghu--- Britské, špičkové, BBC, minisérie. Co víc si přát? Extrémně nejednoznačný děj, studie jedné rozvrácené a nešťastné rodiny, velká část se navíc odehrává přímo v soudních síních a Kelly McDonald je opravdu neuvěřitelná. Další poněkud nenápadná věc, která si ale zaslouží co největší pozornost, protože je to ohromná dramatická pecka. 95%. (22.04.2021)

"Něco se nedá odpustit... Ale právě jen tehdy odpuštění něco znamená. Jaký má smysl odpouštět něco, co je odpustitelné." Skoro celou dobu máte pocit, že hlavní myšlenkou téhle dechberoucí britské minisérie musí ještě ještě něco víc, než jen již tak silné poselství o tom, že "když se něco poví, je to napořád", neboť "špína zůstává". Přesto když po určitém zlomovém okamžiku závěrečného díle vše směřuje k závěrečné scéně a setkání Anny Deanové a Craiga Myerse v místě vraždy Annina syna, koukáte na to jako opařeni a téměř se nezmůžete na slovo. A pak už jen čtěte závěrečná slova "Na hranici myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam." Uff, tak tohle mě vážně rozsekalo na kousky. (26.03.2021)

O velkých těžkých tématech typu nekonečné spirály viny, trestu, svědomí, nenávisti, práva na odpovědi, střetu vyššího principu mravního s literou zákona, aktu odpuštění oproti starozákonnímu "oko za oko" či ambivalentnost hranice mezi obětí a pachatelem. Za všech okolností však skrze charaktery a emoce, nikoli skrze školometské deklamace. Po celou stopáž ponoukající k zamyšlení i revizi vlastních názorů a stejně tak působivé jako emočně zdrcující. A to navzdory od úvodních momentů nestydatě průhledné "jakože krimi" linii. O tu však nejde a je, naštěstí, odsunuta na třetí až čtvrtou kolej. Což je dobře, protože jinak by se jeden musel pozastavit nad způsobem, kterak (ne)adresuje lapsy v logice. A skutečně to nevadí, jelikož tohle je určeno k "procítění". (14.10.2020)

Ukázka toho, že abyste si mohli užít mimořádné herecké výkony, nejsou k tomu potřeba hvězdná hollywoodská jména. A výborné herecké výkony jsou něčím, co tuhle minisérii dosti charakterizuje, rozhodně to ale není to jediné, co si zaslouží vyzdvihnout. Nejen díky skvělým hercům, ale určitě i díky chytrému scénáři, režijnímu vedení, skvělé práci s časovými rovinami a střihu či vhodné doprovodné hudbě se tomuhle dílu daří držet diváka v napětí, přimět ho, aby cítil s jednotlivými postavami, aby mu byly sympatické, protivné, aby jich litoval nebo cítil směsici všeho uvedeného, aby přemýšlel nad tím, co je a není správné, kdo je oběť, kdo je zločinec. Všechno je to přitom velmi uvěřitelné, nenásilné (ač o násilí vyprávějící). Několikrát už si myslíte, že víte, kdo je oním Eddiem J. Turnerem, abyste vzápětí zjistili, že to zase nebude tak jednoduché a napínali se dál. Celé to výborně graduje od možná trochu pomalejšího ale zajímavý další vývoj slibujícího začátku až do drásavého finále, při kterém vám možná i ukápne slza. A asi nebudete ani v tom finále vědět, kdo je zde vlastně obětí a kdo viníkem, protože to prostě není tak černobílé. Ale budete mít pocit, že jste si to s těmi lidmi prožili a že vás to obohatilo. Moje vůbec nejoblíbenější scéna (k onomu procítění i přemýšlení nad tím, co jak má správně být) - rozhovor Anny a Lennyho v jejich domě na téma odpuštění. 85 %. (22.03.2021)