Hosté večeře Páně

Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... (13.01.2007)

Tohle mi trochu nesedlo. A to ne kvůli obsahové stránce, ale spíše hlavěn zpracováním. Snad je to proto, že jsem to dával natřikrát, ale dějově mi to připadá trošku rozházené, rozmíchané, jako by to pořád někam zahýbalo a něvracelo se to na původní trasu. Vystihl bych to asi tak, že součet jednotlivých částí/scén celku je lepší než celek (film) jako takový. Asi bych si to více užil jako cca 6 dílný seriál, kdy by každý díl měl tak dvacet minut a pořádně v něm rozjel jednotlivé scény, které se ve filmu jako celku ztrácejí, nebo jsou poměrně krátké. Občas mě šokoval až zmatený střih (druhá půle filmu, hlavně exteriérové scény). Ten film má doboru myšlenku, ale pro její vyslovení použil nevhodná slova. Rozhodně bych to nenazval zatím nejslabším Bergmanem co jsem viděl, spíše nejnepovedenějším. (02.07.2012)

Skepse, pochybnosti, rozčarování, smutek, deprese, chlad - jedna z možných charakteristik Bergmanova snímku HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ. Celý snímek líně tepe v ponurém tempu; vše bez sebemenšího náznaku naděje. Divákovi je tak předloženo těžké a tíživé téma; Bergmanem však natolik dobře zpracované, že je schopno zprostředkovat dostatečně intenzivní prožitek pochybností, životní tíhy a následné skepse. Shrnuto a podtrženo: Nedoporučuji na zahánění chmur. V každém případě však silné existenciální drama, které si zaslouží pozornost každého, kdo se nepídí pouze po onom know-how, ale i po know-why. (22.02.2005)

Může být něco horšího než pastor, který ztratil víru ve své poslání (potažmo rovnou v Boha), nedokáže farníky utěšit ani přijmout jejich lásku? Jistě, pastor, který tohle všechno splňuje, ale přitom (narozdíl od Thomase plného zoufalé prázdnoty) se cítí naprosto v pohodě, protože je to "dobrej, nenáročnej džob". Takového jsem zažil. A pak je ještě hovado, které svého postavení zneužívá k ovládání lidí a manipulaci s nimi. Ale o takových jsou zase jiné filmy. (11.05.2009)

Na začátku mě Bergman docela vylekal s tím, že takhle silně náboženský film asi nevstřebám. Ale záhy si mě na to ještě během tetéž dlouhé scény ze mše získal a nepustil. Smrtelnou vážnost začne prolínat řada drobných, pocitově nečekaných detailů: varhaník před hraním skladby zívá a projevuje mírnou rozržitost, jeden z hostů v lavici spí, další kýchne nebo si utírá pot, děvčátko olizuje dřevěné zábradlí a pohled na zpěv některých hostů z knížky vyvolává také spíše úsměv. Bergman dokázal do úvodní scény propašovat silný nadhled, aniž by film na chvíli překlopil do komedie, ba překvapivě celé to dění na mši včetně humorných prvků působilo hodně realisticky. S přechodem do zákristie a silným nahlédnutím do nitra přítomných postav film se vytrácí nejen nadhled, ale defitinivně ubývá pomyslné náboženské dokonalosti, farář se ukazuje jako člověk plný pochybností, zranitelný jako každý jiný. Na malém prostoru se Bergman v přítomnosti faráře věnuje drobným, ale o to víc silným a depresivním lidským dramatům, při níž si klade věčné otázky po hledání pochopení a smyslu života. A Bůh? Jestli náhodou existuje, tak mlčí... Filmařsky i herecky kvalitní, podmanivé dílo, byť jako celek mě asi nedostalo až tolik jako některé předchozí režisérovy filmy (Pramen panny a Sedmá pečeť). 75% (25.02.2021)