Hosté večeře Páně

Každý je len človek, napriek všetkým odhodlaniam. A v rámci viery, to platí dvojnásobne. Pánko farárko sa snaží zmieriť s tým, že jeho výsostná poklona všemohúcemu, patrí do starého železa. Odporúčam nesledovať bigotným kresťanom, spolu s náchylnými ateistami. Poklona ale rejžovy, za nestranný pohľad a remeselnú hodnotu. (16.09.2017)

Tento týždeň sa venujem filmom Ingmara Bergmana,kde do popredia vchádza pesimizmus,skepsa,chladné medziľudské vzťahy,atmosféra obtiažna,ktorá nič dobré neveští,a čo najviac samotná existencia v Boha sa vytláča na opačný smer,je spochybnená,v tomto,ozaj existenciálnom cynickom snímku komornej trilógie je príbehom jedného farára Tomasa počas troch hodín s ním koketuje vcelku príťažlivá Marta(Ingrid Thulin je SEXY,len tu vyzerá ako stará panna...),alebo Jonas(opäť kamarát Max von Sydow),ktorému nedokáže pomôcť,klasický obklopený starými-známymi,bez ktorých si asi už nedokážem predstaviť bergmanovky...A to o chvíľu príde LIV ULLMAN...(Ale nie tu,myslím v ďalších...) Top herecký výkon predvádza Gunnar Björnstrand,z ktorého priam vyžaruje negatívna energia,ktorá sa z časti preniesla na mňa,ale nedokážem ju potlačiť,tak sa snažím naladiť na nejakú pozitívnu vec... Ja bývam tiež poriadny pesimista,ale v jednom kuse zase nie,tu je potenciál pre citovo vydieraného,labilného diváka,že si siahne na život,tak pozor pre toho,kto trpí depresiami,nechcem mať nikoho na svedomí... (03.10.2014)

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Skepse, selhání, chlad, ponurost, smrt, beznaděj, Bůh mlčící a nevyslyšený. Méně naděje a útěchy už u Bergmana nedohledáte. Intenzivní, obrazově a myšlenkově bohaté, přesně jak jen může pesimistický exkurz do propasti deprimované duše být. (30.04.2009)

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)

Na můj vkus nesmyslně depresivní, nic neřešící pohled do náboženského života skandinávského venkova. Film si doslova libuje v obyčejnosti. Děj je omezen na sérii dialogů kněze s věřícími. ____Navzdory všeobecným předpokladům a velkému očekávání obyvatel, místní farář není zrovna dobrý psycholog a sám by potřeboval psychiatra. Rybář Jonas hledá pomoc v kostele. Žije ve strachu z Číňanů. Jejich zlá militantní společnost vychovávaná k násilí a bezcitnosti jistě nemá nic jiného v hlavě, než touhu vykropit Evropu atomovkama. Pravda Mao nebyl žádný lidumil. Stejnak je tato vize přehnaná. Napovídá, že problém člověka, který jí trpí, je někde jinde než v logických aspektech problému. Prohnat si kvůli tomu kulku hlavou lze hodnotit jako přehnanou reakci. Místní farář, sám psychicky nevyrovnaný, duševně i fyzicky nemocný svým ovečkám žádnou útěchu a klid duše neposkytuje. Naopak. Jako by on sám ztrácel víru. Největší utrpení člověka je, když k němu Bůh přestane promlouvat (resp. si to myslí). Vzpomenutím Ježíše Krista a jeho provolání z Golgoty „Otče, proč jsi mě opustil.“ k nám Bergman ústy faráře mluví a říká, že i Kristus ve chvíli poslední zapochyboval a že tato bolest byla větší než fyzická, kterou snášel na kříži. Způsob, jakým se pak farář zachoval k milující učitelce, je již jen smutným zakončením toho, čím v životě prochází. Bergmanův varovně zdvižený prst, kdy nám říká, že i kněz jako služebník boží nemusí lidem pomáhat, ale jako slabý zhroucený člověk jim může velmi snadno ubližovat. Jasně bergmanovský pohled na smysl víry a význam lidské existence. _____Film mě celkově dost zklamal. Nikoli tématem, ale způsobem vyprávění. Nepodařilo se mi vtáhnout se do dramatu, které film nabízí. Neměl jsem se čeho chytit, čímž to pro mne byla místy značně nezáživná podívaná. Právě ona naprostá obyčejnost a cizost prostředí se pro mne staly nepřekonatelným problémem. 57% (03.10.2011)