Hosté večeře Páně

Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... (13.01.2007)

Tento snímek na mě nezapůsobil s takovou razancí jako například Mlčení. Přeci jen je mi tápání ve víře úplně cizí. Ve svém atesimu mám naprosto jasno. Ale přesto je příběh pochybujícího faráře, který sám už ani nedokáže pomoci, pouze ubližovat chytlavý. Jako vždy u Bergamnna zde vidíme nádherné černobílé záběry, jejichž krása spočívá především v jejich kompozici. Od takové kamery se stěží odvrací zrak. (04.05.2009)

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Na jedné přednášce jsem vyslechl, že vztah severských národů k Bohu byl po dlouhou dobu významně ovlivněn velkým chladem v kostelích. Krajina tohoto filmu je chladem prostoupena a jediným zdrojem tepla, dávajícím pocítit přítomnost Boha ve světě, je láska. Hosté večeře Páně náležejí do významově a symbolicky průzračnější části Bergmanovy tvorby, odehrávají se v několika málo precizně vystavěných a nasnímaných scénách, prodchnutých chladem a tichem, v nichž lidský hlas zazní jen občas, avšak s o to větší výmluvností a působivostí. (24.08.2014)

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Skepse, selhání, chlad, ponurost, smrt, beznaděj, Bůh mlčící a nevyslyšený. Méně naděje a útěchy už u Bergmana nedohledáte. Intenzivní, obrazově a myšlenkově bohaté, přesně jak jen může pesimistický exkurz do propasti deprimované duše být. (30.04.2009)