Půlnoční expres

Ryzí filmařina, jenž je natolik fascinující, že jsem ochotný si zakrýt oči nad tím ostentativním a přehnaným turkobijectvím. Není nijak těžké si všimnout, že s výjimkou soudce jsou úplně všichni Turci ve filmu znázorněni jako primitivní, podlá a agresivní hovada. Rovněž není nutné vysvětlovat věty jako "V Turecku je všechno sto let za opicema", "Tohle není Amerika, ale Turecko" či "Jste národ prasat". Okázalý orientalismus filmu se však projevuje i ve věcech, které tolik nebijí do očí. Tak například úvodní titulky podbarvuje zvuk střelby ze samopalů (?!), Istanbul je identifikován pomocí záplavy minaretů, škaredých oprýskaných uliček, nepříjemně dusné atmosféry a houfů žen zahalených do černých čaršafů. Autoři filmu popírají, že by odjakživa nejmodernější turecké město mělo cokoliv společného se Západem a vsazují ho do předsudečně definovaného Orientu plného zaostalosti, všudypřítomného nebezpečí, krutosti a útlaku. Ječivé přeskakující popěvky, které se v Půlnočním expresu linou z rádií, možná dokonale naplňují evropskou představu o orientální hudbě, ale nemají absolutně nic společného s písňovými žánry, které byly v 70. letech v Turecku populární. Rovněž opakované tvrzení, že v Turecku se nechovají žádná prasata, není pravdivé. A co se týče podmínek v místních věznicích? Tak tady můžu nabídnout jedině srovnání s tureckými vězeňskými filmy, jako jsou Uçurtmayı Vurmasınlar , Duvar nebo třeba Gülün Bittiği Yer ... (21.11.2010)

Za chyby se platí a Billy Hayes za tu svou zaplatil hodně krutě. Režisér Alan Parker pojal jeho příběh pro sebe dost typicky a diváka uvrhává do velmi těžko uchopitelné a depresivní atmosféry a vypráví v hodně pomalém tempu. A je to jen dobře, protože je to pak celé hodně působivé a postupem času nepříjemně klaustrofobní. Vše ještě dotváří výtečná hudba Giorgia Morodera a výborně zvolené exotické prostředí, které je pro běžného diváka asi jen těžko představitelné. Brad Davis v hlavní roli je vynikající a snímek si krade pro sebe, což je v pořádku, protože z ostatních je výraznější už jen maniakální a pološílený John Hurt. Ocenit se musí i hodně silný příběh, který je výborně vystavěn a pro neznalého nabízí i několik nečekaných zvratů. Za zmínku pak stojí i fantastická práce s napětím, která bohužel vrcholí už v úvodní scéně, která je skvěle našponovaná a famózně zrealizovaná. Hvězdičku ale musím ubrat za neduhy, které se tu často zmiňují - příběh je vskutku černobílý a mimo hlavního hrdiny tam snad není jediná kladnější postava a Turci jsou tu vykresleni jako naprostá nelidská zvířata a také je pro diváka těžké zcela litovat pašeráka drog, který dobře věděl, do čeho jde a co mu hrozí. To ale nic nemění na tom, že Midnight Express je vynikající počin, který stojí za vidění. 80 % (17.03.2020)

Film to je opravdu dobrý, to bez debat. Prvních deset minut je bez nadsázky geniálních, taky bez debat. Ale něco mi na tom vadilo. Znáte ten pocit, kdy se díváte na film, víte, že je skvělý, ale na druhou stranu něco chybí? Jako byste čekali na něco většího, na nějakou geniální scénu, na cokoliv, ale… nepřijde nic. Midnight Express je výborný film, ale opravdu jsem po skončení filmu nevěděl "kudy" teď. Zatím jsem se rozhodl pro tu mírnější variantu, 80 % je, si myslím, taky vynikající hodnocení a po čase si tento film dám znovu a kdo ví, možná si ho užiju míň, možná víc. (02.12.2011)

Tak tento film nepřináší nějak překvapivou zápletku, ale je skvěle natočen a má velice silný příběh. Mladý Američan je za pokus propašovat 2 kila hašiše odsouzen do tureckého vězení. Celý film je o jeho boji dostat se na svobodu ať už legální, právní cestou, nebo nelegálním způsobem - útěkem. Film je podle mého názoru takovým mixem Útěku z Alkatrazu a Vykoupením z věznice Shawshank. Co mě velmi potěšilo byla absence amerického patosu typu ("Jsem Američan, mám svá práva, tohle by se nikdy v Americe nestalo"), který je tak protivně všudypřítomný například u mladšího bratříčka filmu Půlnoční expres - Rudém labyrintu s Richardem Gerem. Jo a ještě jedna věc - Brad Davis se neuvěřitelně podobá mladému Kurtu Russelovi. Tak to je vše:-) (12.05.2005)

Precizně odvedená filmařina, jako vždy skvělý vizuál doprovázený výtečnou zvukovou složkou. Mimořádně enervující jsou scény doprovázené tlukotem srdce. Od prvního momentu setkání Billyho s tureckou justicí rámuje Parker obraz stále tísnivěji. I přes zřejmou Stonovu snahu vykřičet do světa nacionalistické poselství o nadřazenosti amerického národa se Parkerovi podařilo přesunout problém do zevšeobecňující polohy. Turecko symbolizuje země, které jsou znechuceny americkou zahraniční politikou. Vyhlásit však USA válku by bylo nadmíru hloupé, minimálně kdyby ta válka byla zcela otevřená. Ovšem najít si obětního beránka v podobě jednoho amerického pitomce, který pašuje pár kilo hašiše, aby ho pak prodal se ziskem kamarádům, to je jiná. Turci vyhlašují Americe válku, dobře skrytou zrakům okolního světa. Billy se stává pěšákem ve válce, o níž ani netuší, že byla vyhlášena, pěšákem, který může být klidně obětován. Dostává trest naprosto nepřiměřený závažnosti svého zločinu. Amerika mlčí, bez skrupulí pozbyde svého pěšáčka, který má tím pádem jedinou šanci na přežití. Tou šancí je ta jediná osoba, na kterou se může spolehnout, tedy on sám. Když přijdou na řadu mocenské zájmy, cena lidského života rapidně klesá. (27.11.2018)