Pink Floyd: The Wall

V době, kdy se mi poprvé prorašilo chmýří nad ohanbím, zasáhl mě tento umělecký počin s neskutečnou silou. Dovoluji si odhadnout, že poměrně významně ovlivnil budoucí vývoj mého myšlení i osobnosti. Co se týče odporu k nesmyslným válečným konfliktům, řadím jej na úplnou špičku. Zároveň se jedná o snad jediný film, ve kterém mne vložená animace nerušila, ba naopak, dokázala skvěle umocnit a zdůraznit samotné vyznění díla. Klaním se tvůrcům. (15.05.2012)

The Wall je veľmi zvláštny filmársky počin. Samozrejme, že najviac si ho užijú fanúšikovia tejto skupiny, ku ktorým sa radím, ale aj poslucháči jemnejšej rockovej muziky celkovo. Film nieje muzikálom, nemá to ani súvislý dej a najviac asi pripomína dlhý videoklip zosrihaný z viacerých výborných skladieb. Výber skladieb je pekný a zaznie aj pár mojich srdcoviek. Alan Parker je skúsený režisér a tento kúsok teda namiešal fakt parádne a z filmu doslova sála magickosť. Bob Geldof zahral veľmi solídne a uživil by sa nielen ako muzikant. Ťažko film nejako žánrovo zaradiť, ale v tom čím vlastne je, je ojedinelým dielom a aj preto dávam plný počet. 90%. (06.10.2011)

Tohle se fakt nedá nějak relevantně popsat... Zkuste někomu vysvětlit co se vám líbí na Mozartovi nebo nějakém obrazu... možná nějaké slova najdete, ale určitě s nima nebudete spokojený - a to samé platí o tomhle uměleckém díle, které je zčásti filmem, zčásti výtvarným uměním, zčásti skvělou hudbou jen ne narativním filmem v klasickém významu toho termínu... 90% (pokud se vám hudba Floydů nelíbí, nebudete ovšem - pravděpodobně - s mým hodnocením souhlasit...) (23.06.2006)

Písničky od Floydů, které znám názvem, bych mohl spočítat na jedné ruce. Z osazenstva znám jenom Waterse a celkově mě ta skupina nijak nebere, takže The Wall je spíš jen doplňokovou podívanou. A jak to dopadlo? No nic moc. Sice filmem zněly povětšinou chytlavé melodie a animované sekvence byly naprosto dokonalé a geniální, ale výsledek je trošku jedna velká nuda. Alan Parker mi prostě moc nesedí. (19.08.2009)

Nikdy jsem nemiloval operu Leoše Janáčka, přesto mi "Lev s bílou hřívou" v průběhu let skončil ve filmové TOPce. Nikdy jsem neposlouchal a nevyhledával hudbu kapely Pink Floyd, některé skladby tady na mne působily depresivně, přesto jsem si Parkerův film The Wall, který na mne udělal silný dojem, pustil letos již podruhé a přidávám mu po opakované projekci i zbylou pátou hvězdičku. Zajímavé, jak film někdy dokáže ve mne vzbudit obdiv i k zcela jiným druhům umění. The Wall je krásným příkladem, jak lze vyjádřit pocity, názory na problém i kousek lidského příběhu různými způsoby... vizuálně, hudebně, textově... Alan Parker dokazuje, že to lze rozhodně i dohromady. Já prožil u tohoto filmu celou řádku silných pocitů, často se nacházel v nepříjemném mrazivém transu, ale tentokrát jsem se vedle obdivu nad vizuální stránkou a myšlenkovou hloubkou ještě více nadšeně zaposlouchal i do skvělé originální hudby. ,,To není bolest, to se jenom vyvíjíš..." Z veškerého dění ve dvou linkách na přeskáčku mezi současnou situací rockového hvězdy a jeho tíživých vzpomínek na dětství během války mně asi nejvíc zaujaly dvě až mrazivě podobné scény zobrazující podléhání "vůdci" a okolitému davu: poprvé v podání žáků během školního vyučování plného přísných direktiv ze strany učitele (završeno krásně výstižnou animací s masky a mlýnkem na maso!), podruhé v podání jásajících fanoušků na rockovém koncertě kapely. U holící scény vysloveně trpím, ale jsem rád, že film nekončí pesimisticky, naopak tolik něžnou písní s pozitivním poselstvím... 31.7.2020: Sbohem pane Parkere, odpočívejte v pokoji a děkujeme za úžasné filmy! 90% (01.08.2020)