Oidipus král

No tak musím se přiznat, že přibližně prvních 10 minut jsem měl silné nutkání film vypnout. Poté jsem si však tak nějak na vše zvyknul. Vše se nějak ustálilo a začalo se jet přibližně po Sofoklových kolejích. Film se velmi slušně drží předlohy - tedy neovlivnitelnosti předpovězeného osudu. Zpracování filmu je však děs a hrůza. Dokonce při té mečovací scénce jsem měl pocit, že si z diváků dělá režisér Pier Paolo Pasolini prdel. Herci jsou neskutečně nesympatičtí, a to úplně všichni. Přostředí kde se děj odehrává je naštěstí slušné. Dávám 2* s očima v takové poloze jako byly Oidipovy oči v samotném závěru. A věřte, že toho zrovna moc neviděl. P.S. Viděno v italštině s anglickými titulkami. (12.05.2012)

Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti. (18.12.2005)

Osudové predurčenie versus márna snaha o jeho prelomenie v pasoliniovsky svojskej adaptácii známeho krvismilného mýtu. Narodenie Oidipa sa nesie v znamení freudovskej tézy o vzájomnej nenávisti novorodeniatka a otca ako neželaných konkurentov k prejavovanej láske matky. Vnútorné monológy nevedomia v podobe medzititulkov prebratých zo Sofoklovej hry sú tu prepojené s ideou, ktorej všeobecná platosť je zdôraznená časovým posunom deja z antiky do prvej polovice 20. storočia. Záver je tiež v znamení prepojenia myšlienky, o zaslepených nevedomých hráčoch, naprieč vekmi. Prostrednú, najdlhšiu časť vypĺňa herecky a hudobne expresívny, strohý, no farebne krásne kontrastný samotný príbeh, držiaci sa pomerne verne predlohy, nakrútený v podmanivých marockých exteriéroch. (02.01.2007)

Nebýt prologu a epilogu ze současnosti, byla by to obyčejná adaptace antické tragédie. Prostřední část totiž není ničím víc než velmi neosobním a zdlouhavým dramatem na téma neovlivnitelnosti osudu. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy, jinak nemáme nad čím dlouze přemýšlet. 70% (27.04.2006)

Titulný protagonista: Kráľ Oidipus; sa teda snáď i čochvíľa konečne dozvie až 2 zaujímavé informácie, nie konkrétne: 2 naprosto šokujúce zistenia, priamo sa dotýkajúce jeho [v rámci tohto diania, nevyspytateľnej] osoby, ktoré ho vskutku akosi mimoriadne vydesili k smrti!, a práve preto sa i vehementne snažil pred nimi ujsť čo najďalej, kam ho v podstate iba nohy zavliekli, čo kľudne môže byť trebárs i naprieč touto thébskou, resp. v tomto prípade gréckou, miestami taktiež trochu viac aj povedzme nehostinnou krajinou, počas čoho vlastne [po]stretáva[l] »KOPEC ĽUDÍ«, pred ktorými by sa mal určite čo najviac STRÁNIŤ, ale najskôr to vyzeralo najmä iba tak, že ho k daným súvislostiam niečo zakaždým sakramentsky, a k tomu i obzvlášť priťahovalo! Samozrejme, že ďalej ani nebudem zvláštnym spôsobom spoilerovať, čoho sa ústredná postava tak strašne obávala, pretože vtedy by som potenciálnym divákom pokazil veľmi luxusný, filmový zážitok, aký sa mi uprostred sledovania totižto naskytol; no šikovnému divákovi si stačí prečítať len obsah k danému titulu, a už zrazu náhle vie, ako sa veci vlastne majú, ale i napriek tomu ani vonkoncom správne ne[vy]tuší, akou nadštandardnou formou sa na dané udalosti bude pozerať, čo mu zrovna umožní tento 1. farebný film: P. P. Pasoliniho, ktorý si v ňom strihol i malú úlohu. • Ústredný predstaviteľ mýtického Oidipusa: taliansky herec: Franco Citti, väčšinou trpel akýmsi «oidipovským komplexom», čo súčasne predstavovalo i ústrednú líniu udalostí a vzťahov v jednom a tom istom ponímaní. Geniálne stvárnenie [ANTI]hrdinu podobne, ako i v debutovom počine: Accattone, kde ma tentohľa herecký umelec presvedčil v tom, že mám s ním do budúcna ešte počítať... • A to ani nehovoriac o kompozícii obrazu, strihovej skladbe, hudby a zvukových ruchov, tak to je pre mňa normálne hotový »balzam na dušu«, vrátane i predstaviteľky matky/Kráľovny Jocasty v náležitom podaní Silvanou Manganovou! • Toto podarené, kinematografické dielko, ale nie je automaticky určené pre každého filmového konzumenta. (20.12.2023)