Oidipus král

Pasoliniho adaptace ("Ne osud! My tomu chtěli!" vykřikne Oidipus ve chvíli prozření) asi nejprůzračněji odhaluje neporozumění, s nímž si Oidipův mýtus často vykládáme. Běžně se uvádí, že Oidipus (stejně jako další řecké tragédie) pojednává o nezměnitelnosti vlastního osudu, který nám nevyzpytatelně určili potutelní bohové, o tom, že nemáme svobodnou vůli, že neunikneme předpovězené sudbě a svému konci, ani když jsme o něm předem zpraveni a jsme ochotni udělat cokoli, abychom se mu vyhnuli.  *** Jenže při hlubší reflexi se ukazuje, že všechny řecké tragédie učí témuž: za provinění proti přirozenému běhu věcí stihne zpupného člověka poměrně vyzpytatelný přirozený kauzální trest, kterému neujde on, ani všichni, kdo jsou s ním spojeni a vědomě či nevědomky prohlubují prvotní zkázu. Že harmonie se obnoví, až vymýtí všechny důsledky zaslepené mocichtivosti a sobectví. (Což je extrémně tragické pochopení, když přestaneme izolovat jednotlivé příběhy lidských selhání a jejich kauzalit, na nichž se tyto principy učíme chápat, z přediva naší složitě propletené a dlouhé generace se vyvíjející společnosti mnoha selhávajících lidí, v níž se různé procesy spuštěné různými pohnutkami ovlivňují nelineráně kauzálně navzájem.) *** Tak i zde. Oidipus Rex začíná jako příběh o zlém činu člověka, krále Láia, který se ze zpupnosti a sobectví vzepře přirozenému běhu věcí, toku času, a o kauzálních důsledcích, které s ním pak chtě nechtě nesou vinní i nevinní, vědomí i nevědomí. Vše, co poté logicky potká Láia, Oidipa i Iocastu, není žádný krutý osud a naplnění zlé věštby, která udeřila z čistého nebe, ale jen kauzální důsledky Láiova prvotního vzepření se běhu věcí a Iocastina pohodlného, licoměrného podvolení se jeho rozhodnutí. Jestliže Láios a Iocasta nepřijali svého syna se zdravou rodičovskou láskou a důvěrou a nepečovali o něho, jak měli, ale vyhnali ho, jako nepohodlného soka, který muže okrádá o přízeň jeho ženy, a následníka, který jim jednou všechno vezme, včetně života, jednali pod vlivem nezdravého sobectví, zpupnosti, s níž věřili, že si život, bohatství i vládu podrží napořád. Neměli se bát, pokud věštba pravila, že je o život, vládu i statky připraví jejich syn – každý nějak skončí a metaforicky vzato by na takovém konci nebylo nic v nepořádku, měli proroctví přijmout s důvěrou. Ale synek jim nebyl pohodlný už jako malý, obtěžoval je, chtěli se věnovat svým letmým rozkoším. Láia připravoval o pozornost jeho ženy, a ani jí to nebylo příjemné. Kdyby se ovšem nebáli, kdyby jejich sobecký strach o vlastní pohodlí a moc nebyl vtělený jejich povaze, kdyby jejich povahy opanovala místo strachu láska a důvěra, věštba by ani nevznikla, ani se nemohla naplnit. Věštba jen opisovala jejich charakter, příští důsledky jejich zpupnosti, zlé mocenské smýšlení, které už jim kolovalo krví a selo zkázu. Uniknout se věštbě nedalo jen proto, že neměli vůli stát se lepšími lidmi a postavit se svým strachům a svému sobectví, nejednat krátkozrace ze zášti, vzteku, strachu a sobectví, ale zpytovat. Že nechtěli vědět a rozumět, že nejsou dobrými lidmi, poslušnými řádu věcí. Potíž je vždycky v tom, že svoje jednání a cítění nezpytují ti, kteří by zrovna měli, a ti ostatní neznalí kontextu pak dlouho nerozumí, proč věci jsou, jak jsou. *** V Pasoliniho adaptaci je mimochodem poprvé zřetelně pojmenována právě i Iocastina aktivní vina: to ona vydá svého synka otroku k utracení, protože se bojí věštby, která praví, že syn jednou připraví své rodiče o život, či prostě proto, že starat se o takové děcko místo radovánek je většinu času otrava. Jak pohodlné, racionalizovat své jednání vzdálenou věštbou. A pak, na konci Pasoliniho příběhu, když věci vyjdou najevo, se Iocasta oběsí jako nenapravitelně zlá a odporná mrcha nikoli proto, že by ji snad lidsky zděsilo, jakých nenapravitelných zvrhlostí se dopustila a jaké potomky přivedla na svět, ale protože se (zbytečně, ale strach má velké oči) obává Oidipova hněvu nad tím, jak krutě a vypočítavě se k němu jako matka zachovala. Bojí se pomsty, toho, že si na ní její přeživší zmučený syn vylije vztek. - Tohle je od Pasoliniho odvážný a originální interpretační posun, a myslím, že tím nejlepším směrem! *** Vše ostatní, co se tím prvotním Láiovým a Iocastiným odvržením vlastního syna rozběhne, včetně dospělého Oidipova života, je pak už pokřiveno a do sebe zpětnovazebně zapleteno jako autoimunitní choroba vlastní krve, jako leukémie, jako trest za prvotní neadekvátní Láiovu a Iocastinu reakci, kdy přirozenou pudovou reakci a lásku v rodičích přehluší sobecký strach, zvrácená sebeláska a touha po pohodlí. Trest za vzepření se přirozenému řádu a spění věcí. Zplodili dítě, o které se starali příšerně a pak je vyhnali, a když přežilo, nese si v sobě nevědomou nedosycenou touhu po matce a nenávist k otci místo úcty a respektu a nasycené lásky a zdravého opouštění domova a spění kupředu. A autoimunitní reakce je na světě. Jistěže že Oidipus na potkání zabije svého otce, nese v sobě nevědomou znalost toho, jaké zlo už jeho arogance, s níž se znovu potkává, spustila, a to ho rozdráždí. A jistěže ho to k matce vábí, nenaplněnou, neuspokojenou touhou, ale bez informací, které by měl mít, zamění druhy přitažlivosti a lásku po mateřské náruči za lásku erotickou. A jediné, čím může uspíšit zhojení poškozených vláken v harmonickém předivu reality, je začít poctivě zpytovat znamení a signály, čímž konečně přijde věcem na kloub, a nepodlehnout pak prchlivosti a potřebě se nějak pomstít, ale přijmout vlastní invaliditu a nutnost svého vyobcování, aby to všechno zlé, co bylo zaseto, s ním pokud možno skončilo. *** Pasolini myslím dobře odkrývá komplexní, či holistický přístup, s nímž v antice ke zkoumání světa a místa člověka v něm přistupovali: vesmír dosahuje harmonie zároveň na etické, estetické, matematické, ale i biologické, fyzikální, emoční a energetické rovině. Jakmile se člověk vzepře řádu věcí, přivolá na sebe trest, který se odrazí ve všech rovinách, a harmonie se obnoví, až vymizí všechny důsledky, jako se zklidní zčeřená hladina, vytratí se stopy invalidní genové sekvence, ustálí se falešně rozvibrované struny – pokud to nebudeme roztáčet a rozněcovat z vlastní malosti dál. *** Zvláštnost: Oidipus si vypíchne dýkou obě oči, vidíme krev, ale v závěru filmu se několikrát dívá do kamery slepýma očima, které nejsou nijak poraněné. *~ (01.10.2023) (méně) (více)