Euforie - Série 2

Popularitě seriálu Euforie se nejde divit. Režisér a scenárista Sam Levinson realizoval seriál o hledání identity, vyrovnávání se s traumaty a snaze o lásku, kdy k citlivým tématům přistupuje super a přitom se ani nebojí jít v jistých ohledech za hranu. Krom silného obsahu se ovšem Euforie ve své 1. sérii mohla opřít i o povedený vizuál, kvalitní obsazení a především solidní scénář, který naznačoval, že má tenhle seriál nadále potenciál. A o 2. sérii se dá minimálně říct, že k propadu kvality rozhodně nedošlo.   I 2. série se točí kolem problémů současné mladé generace. Další konfrontování s drogami, sociálními sítěmi a depresemi, kdy Levinson opět do všech těchto témat vstupuje intenzivně a opět v míře, která některé může snadno pobouřit v tom ohledu, že tohle už je možná opravdu moc. V průběhu 2. série se navíc Euforie stává víc než pouhým teen dramatem a ústřední hrdiny nutí k definitivní konfrontaci s dospělostí.   Levinson v průběhu 2. série pořád dokáže pracovat s atmosférou, tak trochu měnit přístupy a především má pořád v malíku audiovizuální zpracování, které samotné působí dojmem extáze. Především se ovšem Levinson nadále se svými postavami nepáře a posílá je na ještě větší dno, než v rámci 1. série. V průběhu je možná 2. série skutečně možná explicitní až moc, na druhou stranu je ovšem zajímavé sledovat dění tohoto seriálu, který skutečně působí nekompromisně. A i díky tomu je na tom síla všech událostí, které se stanou skutečně cítit.   Zendaya v průběhu seriálu dokazuje, že si svou stoupající popularitu rozhodně zaslouží a nadále předvádí silný výkon, to se ovšem dá říct i o zbytku obsazení. Především o Sydney Sweeney, Hunter Schafer či Angus Cloud. Hercům prospívá, že se ústřední postavy musí popasovat s osobními démony a Levinson opět dokáže jít v těchto konfrontancích někdy na dřeň možná až příliš. Důležitý je ovšem fakt, že v průběhu Levinson dokáže udržovat napětí až do samotného finále. A přitom i schopně přeskakovat do takového uvolněnějšího a poklidnějšího módu. I přesto, že je jasné, že na lámání chleba bude muset dojít.   Nadále je poměrné snadné mít slabost pro Levinsonův černý humor, někdy je přitom snadné mít ten pocit, že Levinson bere přeci jen větší důraz na vizuál a postupem času je střídavě obsah na silnější i slabší vlně. Stačí ovšem momenty, kdy Levinson zase přijde s působivými monology a dialogy a je snadné mu opět skočit na palubu. I když se v průběhu může snadno zdát, že je to přeci jen lehce natahané, aby to utáhlo celých 8 epizod.   Nadále ovšem platí, že je Euforie stejně nevyzpytatelná jako průměrný vrstevník generace, o které seriál pojednává. Jen se místo nálady mění atmosféra a seriál tak chvílemi dokáže být pocitově poměrně příjemný i vyloženě psychicky nepříjemný. Levinson v průběhu několikrát dokáže skutečně šlápnout na plyn, postavy někam skutečně posunout a jejich osobní problémy definitivně prodat.   Levinson navíc v průběhu opět sem tam experimentuje, kdy občas hodí nějakou tu poctu, jednu epizodu rovnou stylizuje do divadelní hry a v průběhu se tak jen umocňuje pocit nevyzpytatelnosti. A především závěrečná 8. epizoda 2. série je definitivně tím emocionálním gejzírem, ke kterému měla v ideálním scénáři celá série směřovat. Cesta k finále je sice opředena slabšími momenty a Levinson očividně chvílemi skutečně nezná míru, v součtu ovšem dokázal, že druhá série neudělá ostudu sérii první. Jen těžko říct, zda po vyvrcholení je ještě nějaký hlubší důvod pokračovat v sérii třetí.   První série Euforie měla být dle Sama Levinsona party, druhá série Euforie poté afterparty. A tyto označení ve finále svým způsobem dávají smysl, především i proto, že jsou události 2. série pro postavy ještě více zásadnější. Levinsonovi by se možná vyplatilo občas znát míru a kompatibilně ovládat vizuál i vývoj příběhu v jeden moment, i po 2. sérii ovšem Euforie zůstává jednou z nejpůsobivějších generačních výpovědí současnosti. Uvidíme, zda si 3. série udrží formu..... (28.02.2022) (méně) (více)