Mamma Roma

Nemôžem si pomôcť, ale filmy z obdobia talianskeho neorealizmu ma buď nudia alebo rozčuľujú. A pritom si pamätám, že v mladosti som bol nimi takmer nadšený. Pravda v tej dobe boli jedinými filmami, ktoré k nám usilovní cenzori pustili. Osobitne neznášam filmy trojpéčkového úchyla a to je čo povedať, pretože som ešte nevidel jeho vrcholné dielo Saló. Takže Pasolini v mojom ponímaní už patrí iba do filmovej histórie, pretože súčasný divák aj v tomto filme okrem hereckého prejavu Anny Magnani ťažko nájde niečo, čo by ho mohlo zaujať. (05.12.2020)

Talianska herečka Anna Magnaniová, bola snáď až natoľko talentovanou, energickou, temperamentnou a ohnivou krásavicou, že by kľudne ukočírovala nielen zrovna tento, konkrétne 2. v poradí, Pasoliniho, režisérsky počin, ale i úplne hocaký iný, ktorý by jej v podstate ponúkol možnosť sa plne realizovať, i keď zase nemožno tiež povedať, že by to tak tentoraz v Mamme Rome vôbec nebolo, skrátka, prenesené vo význame; „ísť iba na pol plynu”, tak práve na tom sa akosi nezakladala hlavná myšlienka tohto dramatického titulu. • Samozrejme, že táto ústredná protagonistka si znovu kradla každú jednu scénu, v ktorej sa zakaždým objavila, skôr som to práve teraz myslel presne tak, že sa o jednotlivé scény, vskutku pekne (po)delila i so svojim dospelým, podareným, filmovým synátorom Ettoreom s dosť nevybúrenými hormónmi v podaní Ettorea Garofoloa, pre ktorého sa jednalo nielen o priam oslnivý debut na poli hraného, celovečerného filmu, no zároveň sa vďaka tomu vytváral i spoľahlivý konsenzus medzi ústrednými dvomi postavami, tým pomerne veľmi často dochádzalo i ku mimoriadne zaujímavým, spoločným scénam, alebo povedzme, že taký predstaviteľ Ettorea, si dokázal koľkokrát poradiť aj bez svojej „filmovej matky”, keď sa len pofľakoval s kamarátmi. • Jedná sa o titul, ktorý asi naviac dokáže oceniť najmä trochu „náročnejší divák”, ku ktorým sa mimochodom zaraďujem. PS: Druhá Pasoliniho snímka po sebe za plný počet *. PS 2: Tomuto chlapíkovi ešte určite ponúknem šancu... (17.08.2023)

Mamma Roma se tváří jako Pasolini, malinko říznutý Fellinim - takže ve výsledku je na tom u mě lépe než třeba její předchůdce Accattone. Snad jen věčná škoda, že mě film, včetně samotného tragického závěru, nechal opět chladným (ostatně jako vždy) - nejspíš si s Pasolinim v tomhle ohledu prostě nejsme souzeni. (3,5*) (10.04.2007)

Na MAMMĚ je znát, že ji točil režisér sice začínající, ale víc než dostatečně vzdělaný a poučený celým vývojem italské poválečné kinematografie počínaje řekněme Sicovým ZÁZRAKEM V MILÁNĚ. Až dokumentární kamera, místy opravdu ulicově odposlouchané dialogy, z nichž proudí ne virtuální, ale skutečné italské prostředí bohatnoucího okraje římské periférie, i skvělý výkon Magnani v hlavní roli naznačují zajímavý pohled na kladný příklad společenského vzestupu, na vůli pozvednout se z polosvěta ne mezi milionáře, ale vlastně docela normální slušné lidi. Metody, které matka volí, sice tu a tam páchnou víc než je zdrávo, ale ze svého původního záměru nic neslevují. Zhruba ve dvou třetinách filmu, který dospívá ke kýženému happy endu (plačící matka při pohledu na syna-číšníka roznášejícího pizzy) se doposud jasný příběh náhle láme. Vypadá to tak, jakoby se Pasolini-režisér chtěl pomstít Pasolinimu-scénáristovi za matčin hanlivý výrok o komunismu v synových názorech (motocyklová scéna). Od tohoto okamžiku se námět i scénář s režií degeneruje do tklivého, tradičně komunistického rádoby sociálního kvilu, který se negativisticky snaží ignorovat nesnadné cesty života směřující k vzestupu, vzmachu a vrcholu. Kvalitu tohoto díla tak nakonec zachraňuje již vyzrálé Pasoliniho řemeslo, navíc umocněné, jak tu iiž bylo uvedeno, sugestivní hudbou. MAMMA ROMA díky tomu zůstává zralým klasickým dílem končícího vrcholného období italského neorealismu, malým obtížně postradatelným polodrahokamemm, který syrově zachycuje první viditelné známky italského hospodářského zázraku klasického "zlatého" období evropského sociálního státu. (23.07.2009)

Môj tretí a zatiaľ bezkonkurenčne najlepší Pasolini. Najsilnejší vo felliniovských momentoch (prechádzka cez “rajón” nočnou ulicou), klasickej hudbe a úžasnej kamere. Slabší herecky a v prvej polke by som trochu strihal, ale tak je to skoro 60 rokov starý film, že. 85%. Edit: S odstupom času zvyšujem na 5*. Odkedy som to videl ubehol takmer rok a furt na ten film neviem prestať myslieť. (21.02.2019)