Loni v Marienbadu

Umenie žijúcich mŕtvol. Prostredie nedáva šancu nespútanej prírode. Geometricky presné tvary záhrad poukazujú na okázalý, nabubralý antropocentrizmus. Potvrdzujú ho i nazdobené vnútorné priestory. Živočíšnej spontaneite nenahráva ani reč filmu. Dokonalá umelina vzťahov, architektúry i životných ťahov. Do toho nezmyselné plkanice v obrazovo skvostných variáciách. Radosť pozorovať zahnívajúcu kultúru hóch buržoázie. Samozrejme, ako tu viacerí píšu, je to mnohovrstevné dielo, a zďaleka nie len sociálkritické, dá sa to celé kľudne vnímať ako nepokojné strhávanie sa zo spánku, určované logikou sna neuspokojeného zaľúbenca. No mne sa po posledom pozretí páči práve vyššie opísané karnevalové besnenie smotánky v umelo vytvorených okázalých kulisách, kde napriek vonkaškovej "nádhere" prirodzene nefunguje takmer nič. (05.12.2017)

Líbí se mi ta snová atmosféra, to nezúčastněné bloumání místnostmi, chodbami, kolem různých lidí a útržků dialogů. Pravda, hudební skladatel se občas zapomněl a hudba přehluší účinek kamery a obrazů. Ale pak tam ještě někdo dosadil lidi, jejichž rozmluvy dokonce dávají jakýs takýs smysl, a tím je to celé na nic. Sen se hroutí, najednou sem zasahuje jakási realita. Mimochodem, Josef Kainar kdysi skládal básně tak, že dal do klobouku papírky se slovy a pak je náhodně losoval a skládal vedle sebe. Tenhle film je podobný - náhodné útržky snové paměti (ostatně je to podle snu natočené). Ale popravdě, takové O slavnosti a hostech nebo Případ pro začínajícího kata mne tou snovou kamerou dostanou daleko víc - a navíc se na ně rád podívám znovu, už kvůli jistému přesahu a jisté vstřícnosti k divákovi. Tady je divák vedlejší, padl na oltář umění s velkým U, popření narace, ať žije forma! Jistě, je to zajímavé bourat pravidla, ale jako odkopnutý divák také raději příště vyhledám něco méně umělecky formálního. (20.07.2012)

Nemůžu souhlasit, že Loni v Marienbadu je nudná a chladná intelektuální onanie, jak zde někteří naznačují! Dle mého názoru se jedná o velmi působivé, atmosférické dílo, vyvolávající pocit těžkého snu, bez možnosti úniku. Tato surreálná hříčka, blízká (v literatuře) třeba Meyrinkovu Golemovi, je navíc výborně technicky zvládnutá. Kamera je fantastická, herci jsou dokonale stylizovaní do svých snových rolí a zejména střihač odvedl svou práci na výbornou. Nevím, proč by mělo být nutné filmu za každou cenu porozumět - tady jde spíš o impresi. Krom toho: kdo z nás rozumí beze zbytku světu, který nazýváme reálným a kde žijeme své životy? (31.01.2006)

Nespolehlivost vědomí a paměti ve filmu (a vlastně i obecně) je moje téma, takže Marienbad by měl být film postavený speciálně pro mě. Bohužel ale nedokážu projektovat toto vědomí do postav, které jsou pouhé neživé archetypy, které se pohybují v "pouhém" narativním experimentu. Jednoznačně zde platí, že na film je lepší vzpomínat než se na něj v tomto případě dívat. Tím jak pracuje se změnami skutečností a reality je mnohdy velmi povědomý, nicméně si asi nemyslím, že je správná otázka, je-li to dobrý nebo špatný film, nýbrž je-li to spíše film do kina či do galerie. Každopádně když se vrátíme k těm archetypům, tak vlastně samotný Marienbad znázorňuje něco jako pejorativní archetyp francouzského uměleckého filmu (také téměř stoprocentně sloužil jako předloha montypythonovskému skeči French Subtitled Film) jak jde koneckonců poznat dle osvícených kladných kritik (zde stále přítomný starý komentář Kamila Fily je jak psaný někým, kdo si chce udělat srandu z emeritní filmové kritiky) i zhrozeného hlasu lidu, který chtěl prostě film, který dává alespoň čtyři minuty smysl. PS: může to znít jako bizarní srovnání, nicméně film bych asi více přijal na rovině snového zážitku, kdybych nebyl z tohoto hlediska naprosto vyčerpán Nolanovým Tenet, který pro mě naplňuje taktéž definici filmové avantgardy a který se mi stále ještě nepodařilo ze sebe úplně setřást. (05.12.2020)

Labyrint tajomstiev, vášne a nezodpovedaných otázok je jeden z najslávnejších mindfuckov všetkých čias. Divácky náročné, vizuálne podmanivé dielo má množstvo výkladov a žiadny nie je správny... alebo (paradoxne) všetky sú. Nadčasová pecka, ktorej síce treba venovať veľa pozornosti, ale odvďačí sa nezvyčajným zážitkom. Následne sa o ňom dá diskutovať mnoho hodín. Bonusom je potom takmer neviditeľné cameo Alfreda Hitchcocka. (07.12.2017)