L'Année dernière à Marienbad
L'anno scorso a Marienbad
Vlani v Marienbade
Last Year at Marienbad
Last Year at Marienbad
Last Year at Marienbad
Last Year at Marienbad
Režie:
Alain ResnaisScénář:
Alain Robbe-GrilletKamera:
Sacha ViernyHrají:
Delphine Seyrig, Giorgio Albertazzi, Sacha Pitoëff, Françoise Bertin, Françoise Spira, Luce Garcia-Ville, Pierre Barbaud, Jean Lanier, Alan Edwards (více)Obsahy(2)
V honosném barokním hotelu muž přichází na setkání se ženou, které jí přislíbil před rokem. Žena si však na slíbenou schůzku nevzpomíná a vytrvale ji popírá. Muž se tedy v labyrintu z mramoru a zlata snaží vdanou ženu přesvědčit o jejich setkání a znovu ji dobýt. V okázalém sídle, kde neexistuje čas ani prostor se odehrává mysteriózní surrealistické drama založené na hře s realitou, sny a představami. (Marienbad Film)
(více)Videa (2)
Recenze (140)
Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. ()
Rozumím divákům, kteří jsou z filmu úplně nadšeni, stejně jako těm naopak zcela rozčarovaným. Překvapuje mne ale, že si snad nikdo z kometujících si nepovšiml blíže herce ve filmu. Netradiční struktura vyprávění mohla nadchnout v roce 1961, jenže záhy tento filmový experiment s vytěsněním příběhu do úzadí a důrazem na formu vystřídaly další experimenty podobného ražení (mj. když se scenárista Alain Robbe-Grillet dostal brzy i k filmové režii) a zpětně tak může Loni v Marienbadu u běžných diváků lehce zapadnout v záplavě dalších artových snímků tohoto typu. Co dle mého názoru zůstává nadčasovou hodnotou, jsou právě herecké výkony hlavní dvojice. Ač Giorgio Albertazzi a Delphine Seyrigová asi nebudou patřit k tomu nejatraktivnějšímu z francouzských a italských múz té doby, jejich projevy působí zcela přirozeně i ladí s atmosférou skrytého příběhu uvnitř honosného hotelu. Dobře napsaný scénář jim poskytuje dostatek prostoru (o něco větší pro Albertazziho, logicky vzhledem k vyprávění z pohledu mužského protagonistu) a společné dialogy skládají postupně dohromady zápletku se vznikajícím vnitřním napětím (sešli se po roce spolu na slíbené schůzce – ale ona si nic nepamatuje...) a vytvářejí kouzlo výjimečnosti i pomíjivosti okamžiku. Dovedu si bez problémů představit MARIENBAD i jako funkční televizní inscenaci či rozhlasovou hru v poetickém / romantickém žánru. Alain Resnais dodal na filmové plátno silně umělecký kabátek, chvílemi fascinující, ale často budící na můj vkus spíše dojem prázdnoty a samoúčelnosti. Trvalo víc než půlhodinu, než se mi nakonec povedlo dostat se filmu pod kůži.... 60% (# Season Challenge Tour 2020: 10. téma – Cahier du cinéma) ()
Film založený na čisto emocionálnej báze. Nemusíte ho pochopiť, stačí ho prežiť. Varianta č.1: (myslená ako fór) Resnais oslovil dievča známym klišé "Už som Vás niekde stretol". Nefungovalo to, má z toho nočné mory, tak natočil o nich film. Varianta č.2: (tiež fór, ale niečo podobné by som si pozrel v Nolanovom podaní) Rovnaké postavy žijú v paralelných vesmíroch, dostali sa na báze superstrún do nejakej slučky, kde sa medzi nimi pohybujú, každý má tri verzie a v každom vesmíre sa scéna odohrala inak. Varianta č.3: (celkom reálna) Hlavné postavy sú mŕtve, nachádzajú sa v posmrtnom svete, kde neexistuje čas ani priestor a muž si odváža svoju lásku preč. Minulý rok ju žiarlivý manžel zabil a on spadol z múrika a umrel. Varianta č.4: (reálna) Príbeh sa odohráva v mysli hlavnej postavy, kde platia podmienky ako v posmrtnom svete varianty 3. Vedľajšie postavy sú imaginatívne. Postrehy: X a M hrajú hru, z pohladu X vidíme na stole obrátený kríž , z pohľadu M kresťanský. A raz predstavuje anjela v bielom, raz démona v čiernom. Jedna postava na začiatku filmu levituje. V jednom zábere je v pravom rohu obrazovky mucha a možno predstavuje kľúč k tajomstvu filmu. ()
60 - 100 %. On je to chvilkama tak trochu i horror, že jo?! Asi každej, kde chce, si v tom může najít ten svůj způsob výkladu, což činí film zajímavým. Výtvarně dokonalý, pro mě dokonale studený, herci taky dokonale studený, snad až na svůdníka a chvilky slabosti ženy, zámeckej park příšerně studenej a ostrý jehlany keřů mluví za vše. Přesto oči od toho neodtrhnete a bavíte se intelektuální Resnaisovou hrou, která může mít až spirituální rozměry, když je tam chcete mít :-). Objektivně asi za 5 hvězd, pro mě vzhledem k mým preferencím spíše za 4, ale nezapomenutelný to je :-)! ()
Galerie (25)
Photo © Tamasa Distribution
Zajímavosti (15)
- Kostýmy pro film vytvořila Coco Chanel. (JohnO.O)
- Sousoší muže a ženy bylo zhotoveno z papíru, aby se s ním dalo podle potřeby natáčení manipulovat. (SeanBean)
- V roce 1961 obdržel film Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách. (contrastic)
Související novinky
Letos v Marienbadu
V srdci malebných Mariánských Lázní se v termínu od 28. do 31. srpna 2019 uskuteční již čtvrtý ročník Marienbad Film Festivalu. Poklidné lázeňské město přivítá na konci prázdnin festival zaměřený na… (více)
Osobně velmi silně nenávidím takovou tu reakci ve stylu, že se někomu nelíbí film a ten druhý mu na to následně odpoví, že se mu ten film nelíbil, protože ho nepochopil. Existují ale ve skutečnosti opravdu filmy, které jsou z větší části některými diváci nepochopeni právě proto, že jsou možná až příliš moc komplikované a s tím následně nepochopené. Jeden z příkladů takových filmů je poté zcela jasně vrchol (nejen) francouzské kinematografie Loni v Marienbadu, který ale osobně shledávám jako jeden z divácky nejnáročnějších filmů všech dob a pokud zrovna v tomhle případě film nezaujme tak to v tomhle případě musí být zcela určitě jenom kvůli nepochopení. S dílem francouzského režiséra Alaina Resnaise se to má tak, že je to skutečně hra s divákovou pozorností a s ní spojený je poté také celý výsledný zážitek. Zároveň Loni v Marienbadu zásadně zbouralo jakákoliv dosud zavedená pravidla lineárního vyprávění a vlastně neobsahuje nějaký charakterní vývoj postav nebo ve finále vlastně nějaké jasné uzavření všeho toho se po celou dobu hodiny a půl odehrávalo na plátně. A přesto je to v tomhle případě jedno! Loni v Marienbadu je především film se silným vizuálním podáním a také silným emocionálním dopadem. Scenárista Alain Robbe-Grillet za mně vytvořil jeden z nejvíce působivých romantických příběhů všech dob a zároveň romantický příběh strašně netypický. Libovolný záběr kameramana Sacha Viernyho by šlo vypíchnout a i kdyby se vypnulo veškeré audio a jen se hltali Viernovy dokonalé obrázky tak by šlo o vrchol filmové tvorby. Vierny skvěle vyvolává mírné pocity klaustrofobie z víceméně uzavřených prostorů a zároveň stěžejní hotel a ostatní lokace prodává v naprosto fenomenálně nádherné formě. Nemá ani cenu rozebírat jeho velmi očividně komplikované práce s nasvícením či stíny, protože se tenhle fenomenální kameramanův výkon prostě nejde popsat ale musí se vidět. U Loni v Marienbadu je ve finále zcela jedno, že nevíte jak se postavy filmu jmenují a jaké mezi sebou vlastně ve skutečnosti mají vztahy. A vědět to nejen nemusíte ale především nesmíte, abyste si vše vyložili po svém. Můžete přijít se závěrečným scénářem, který se drží co nejvíce při zemi to jde ale také i s verzí, která obsahuje mysteriózní prvky. Vzhledem k typově bravurnímu castingu je poté nejmenování jmen hlavních postav opravdu nepodstatné. Především se ale musí Loni v Marienbadu věnovat strašná pozornost. Velmi vzdáleně jde Loni v Marienbadu přirovnat k aktuálnímu Tenetu. Pokud divák jen na chvilinku vypne mozek tak se mu může veškeré dosavadní vnímání rozsypat jako domeček z karet, na rozdíl od Tenetu ale Loni v Marienbadu skutečně následně jde pobrat ze všech různých směrů. Několikrát se dočkáme opakování stejných momentů z různých úhlů, jen proto aby zrovna divák mohl počítat s případnou variantou A, B, C, D nebo E. V tomhle ohledu je Loni v Marienbadu na první pohled velmi vstřícný, na ten druhý se ale opravdu nevyplatí koukat na něj jenom jedním okem. Loni v Marienbadu je zcela právem brán jako jeden z vrcholů filmografie a celkově zásadní milník, který v roce 1961 opravdu posunul dosud známé filmové poměry o kus dál a ukázal, že se někdy opravdu nevyplatí sledovat film s vypnutým mozkem. Pro fanoušky náročnějších filmových zážitků a především opravdových filmových klenotů jde ale o jasnou povinnost, která jim velmi pravděpodobně nadělí dárek v tom, že si uvědomí, že zas tolik výborných filmů vlastně v životě asi neviděli......... () (méně) (více)