Loni v Marienbadu

Počátek tažení nouvelle vague proti lineárnímu vyprávění a jeden z prvních mind-game filmů, jejichž koncept o čtyři desetiletí později rozvedli a na mainstreamovou úroveň převedli američtí filmaři. Frustrace ze sledování Marienbadu stoupá s odhalováním, jak prostinký příběh nám NEvypráví. Muž přesvědčuje ženu, že spolu strávili minulé léto. Milostný příběh, nic složitého. Jenže slova jsou nezávislá na obrazech, vzpomínky na vzpomínajících a kamera na postavách (poletuje si prostorem, odmítaje přijmout číkoli hledisko – stejný pocit "neukotvenosti" jako když čtete nový román). Události a prostředí se opakují, ale nikoli za účelem připomenutí důležitých informací. Právě naopak – detaily jsou odlišné, dříve vyřčené a ukázané je zpochybněno či vyvráceno. Několikrát. Důsledek? Nejistota, nestálost, nevíra v elementární poznávací schopnosti. Ovšem také zvědavost a nutkání odhalit dostatečně velkou část tajemství, aby vaše interpretace viděného nabyla významu. Robbe-Grillet a Resnais během natáčení společnost řeč navzdory dílčím neshodám najít dokázali. Koho ale dnes zaujme zaumný jazyk, kterým se ho oba pánové snaží vyvést z labyrintu vzpomínek? (S nulovou zárukou, že nás navádí správným směrem.) Inu, kohokoli dost odvážného do onoho labyrintu vstoupit, nechat se vést, ale zároveň trochu vzdorovat a buď se na konci bezmocně octnout na začátku, nebo přijmout, že hledání může být objevné i bez toho, abyste na jeho konci něco našli. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, vypravěč, Anderton (05.06.2012)

Je to studené jak psí čumák, odtažité a svou neproniknutelností jako stvořené pro věčné hledače skrytých významů, kterým umožňuje zabývat se nekonečným množstvím interpretací. Film má určitě význam pro filmové teoretiky a cinefilní nadšence pro širokou škálu filmových prvků, se kterými režisér pracoval, ať už šlo o choreografické obrazové kompozice, kamerové jízdy nebo vypravěčskou strukturu založenou na opakování a variacích stejných situací. Běžný divák se snímku nejspíš vyhne - a dobře udělá, Resnais mu nemá co nabídnout. Předpokládal jsem, že se s jeho dílem minu, a tušení mě nezklamalo, slovy klasika jsem to ale aspoň zkusil. Nebudu hodnotit hvězdičkami, je to pro mě prostě setkání s mimozemšťany z Aldebaranu. (10.11.2020)

Ač je tento film mnohými velmi oceňován a dokonce považován za přelomový, pro mě je to jen sled mnoha nudných obrazů, zvuků, nepříjemné hudby a zívoidních monologů. Klidně budu za tupce a ignoranta, ale odmítám se nad tímto tetelit blahem a je mi úplně jedno, jestli bourá narativní postupy, protože, když je něco nudné, tak je mi úplně jedno, jaké narativní postupy jsou zvoleny. (25.10.2014)

dost těžký film plný živých obrazů umocněných hudebním doprovodem. Děj není podstatný, protože není jasné jestli se vše neodehrává jen v představách, nebo v různých obdobích - hlavně se snaží působit na emoce. Těžký byl protože oči v průběhu filmu těžkly díky opakovaným scénám a replikám, ale ne tolik, abych usnul a zvládnul jsem to do konce. Vizuálně je to hodně příjemné a nechám se překvapit, jestli se k němu budu chtít někdy vrátit a jestli na mě bude působit jinak. Doporučení nemůžu přimo dát, snad jen experimentátorům a nebo poetickým snílkům ;-) Zatím slabší 4*. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (04.06.2012)

Marienbad tímto jmenuji nejnudnějším místem filmové historie. Z úcty k neotřelým narativním experimentům a loudavé, prostorově nesvázané kameře hodnotím zlatou střední cestou, ale zároveň s obrovskou výstrahou všem, kteří si film zamilovali pro autentické zprostředkování děje a emocí - tohle není umění pro nás, zaplaťpánbůh... (07.07.2016)