Hirošima, má láska

Během prvních 15 minut mi málem došlo v kalhotách k samovolnému úniku ejakulátu. To bylo něco úžasného. Modlil jsem se, aby snímek nikdy neskončil. To byla lyrická báseň a pohlazení všech smyslů. Bohužel po luxusním úvodu se přešlo do děje, kde už všechno bylo výrazně horší.Francouzi už samou rozežraností nevěděli, co by dali do huby, tak začali žrát žabí stehýnka. V tomto filmu hlavní hrdinka už také nevěděla, co by dala do huby, tak vyzkoušela žluté masíčko z Hirošimy. V úvodu filmu jsem měl pocit, že společným znakem filmů nové vlny je mimo jiné to, že jsou všechny ženy kurvy a píče a nedávají smysl. Naštěstí jsem byl vyveden z omylu, protože tato žena postupem času začala dávat smysl a dokonce se z filmu stalo docela zajímavé a hodnotné povídání o lásce a hlavně celkem důkladný psychologický rozbor ženské duše. Snad tak důkladný, jak jenom to muž může dokázat. Umělecká stránka filmu mě v tomto případě zásadně neobtěžovala. Velký problém jsem měl snad jen se stále se zvyšující stereotypností děje. Zkrácení by bylo ku prospěchu všech. Koukatelná záležitost s hezkým poselstvím. Jsem si jistý, že mi tento snímek bude nějakou dobu rezonovat v mysli. (07.08.2019)

Resnaisův film je výjimečný především v důsledném propojení obsahu a formy: 1. Hrdinčinu vzpomínání na mladistvou lásku odpovídá rovina stylu – intenzita a přesnost jejích vzpomínek se promítá do způsobu rámování záběrů. Její schůzky s německým vojákem jsou většinou zabírány v celku: jsou to vzpomínky na muže, kterého už vytěsnila z paměti, ovšem silný milostný cit, který vznikne mezi jí a Japoncem, jí německého vojáka znovu připomene; vzpomínky jsou ovšem natolik matné, že už si nevybavuje jeho oči, tvář, postavu, vše vidí jakoby zdálky (v celku, nikoli v detailu). Naopak události spojené výhradně s dopady nešťastné lásky na její osobnost (tedy vše, co následovalo po vojákově smrti) už jsou snímány v polo-celcích či dokonce detailech (scény, kdy je svými rodiči vězněna ve sklepě). 2. Při proplétání minulosti a přítomnosti nedochází k žádnému formálnímu odlišení mezi dvěma různými časovými rovinami (zcela volné přechody a striktně navazující střihy). Monolog hlavní hrdinky je navíc silně pocitově zabarvený – hrdinka tápe ve svých vzpomínkách, chytá se pocitů, které vzpomínky oživují, nicméně mnoho reálií už si nepamatuje, což z ní činí nespolehlivého vypravěče – divák se v proudu jejích vzpomínek a pocitů těžko orientuje, neví, čemu lze věřit, neví, co je skutečnost, a co pouze důsledek deformace její paměti. (13.04.2020)

Láska, která spaluje jako smrtící výheň atomové bomby. Několik let po válce, několik let po hrůzách Hirošimy se v tomto městě setkává japonský architekt a francouzká herečka, aby z objetí jejich těl a spétání jejich vět vyvstala tragická minulost této ženy a jejího dávného německého milence. Deklamace myšlenek za hranicí obvyklého dialogu a za doprovodu povlovného audiovizuálního plynutí vytváří hypnotický konstrukt veliké síly. S postupujícím dějem filmu se ale nabízí otázka: je tragédie jednotlivce srovnatelná s tragédií celého města? (21.08.2007)

Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul (27.05.2013)

Udělal jsem si na začátku k filmu kafe a zůstalo mi na celých 90 minut, protože jsem nechtěl narušovat křehkou atmosféru filmu tím, že se budu natahovat pro hrnek... Takhle nějak by podle mě měl vypadat ideální umělecký film. Krásné obrazy doprovázené nádhernou hudbou, které nejsou jen prvoplánově hezké. Cítíme, že se film k něčemu vyjadřuje. Co je tématem? Paměť, pomíjivost lásky i života, válka, svědomí... Není to přísně určeno - každý ať si najde, co ho osloví. Loni v Marienbadu mám radši, ale i Hirošima, má láska je jedním z těch sugestivních filmů, u kterých krásou přestávám dýchat. (07.10.2012)