Hirošima, má láska

Asi najzaujímavejšie podaná bezvýchodiskovosť situácie s množstvom metafor, ktoré síce nie sú tak ťažké na pochopenie, avšak dokážu koexistovať, dokonca sa dopĺňať vrámci celého filmu. V druhej polovici však filmu dochádza dych a tak do cieľa dobehne s trocha vyplazeným jazykom. Aj tak však predčil moje divácke očakávania, dá sa povedať že im takmer sústavne unikal. Určite si Resnaisovu tvorbu preštudujem hlbšie. (08.10.2019)

V niektorých vyčerpávajúcich komentároch už bolo napísané úplne všetko, takže ja len doplním zopár mojich pocitov. Hirošima je aj film plný kontrastov a niekoľkých paradoxov. Je tu kontrast lásky a utrpenia, osudy jednotlivcov a národa, v závere umocnené pomenovaním hlavných hrdinov názvami svojich miest, zábery prázdnych mestských priestorov a hromadné scény, minulosť a prítomnosť, kontrast mladých tiel milencov a spálených a zohavených tiel obetí bombového útoku, v osudný deň pre Hirošimu bolo vo Francúzsku krásne, najdôležitejším je ale kontrast života a smrti. Postavy paradoxne nachádzajú lásku vďaka vojne, herečka miluje iba nepriateľov, Nemca a Japonca. Japonec stratil v Hirošime celú svoju rodinu, ale nachádzal sa na bojisku, takže prežil. Podľa dialógu vo filme tak mal šťastie. Hirošima, moja láska je podobne, ako niektoré filmy novej vlny značne ukecaný, ale ani zďaleka nie doslovný. Skôr naopak. (14.09.2013)

Je to taková "potrava pro intelektuály", ale dokázalo to předat jakousi myšlenku, na kterou jsem si mnohomnohokráte potom vzpomněl - a to by správný film podle mě měl. Asi by klidně mohl mír jen 70 minut - ale třeba ne... třeba by to nebylo ono. (po druhém shlédnutí, 2009) : Zcela geniální věc, která je patrně s dalším a dalším shlédnutím lepší - uvidíme. (18.06.2006)

Vzpomínky, které vyvolávají neutichající bolest jsou kruté, protože jsou skryté hluboko v podvědomí a mohou se kdykoliv bez varování vynořit. Špatně se vymazávají a těžko se nad nimi vítězí. Dojem zapomnění může být klam, ale pro někoho i bázeň. Nikdo zatím neznázornil tento nerovný souboj lidských srdcí s neúprosnou minulostí poetičtěji a upřímněji než to inovačně předvedl Resnais v Hiroshima mon amour. Filmem víří symbolika a metafory. Je zahájen děsivými kolážemi a proložen výtečným spojením prostřihů, kde nic není tak jak se zdá. Práce s kamerou je skutečně vytříbená a každý close-up je ještě výstižnější než samotné dialogy. Resnaisovi se podařilo citlivě vyjádřit, že tragédie jednotlivce není nikterak banálnější než kolektivní utrpení statisíců, protože na život postižených osob má stejně neblahý dopad. Doporučuji opakované zhlédnutí, zážitek se ještě více prohloubí. (10.05.2011)

Filmů s podobným námětem, kde hlavní motiv tvořilo přátelské či zamilované setkání během pobytu v cizí zemi, s nutností ukončit vztah s blížícím se příchodem domů a návratem k standardnímu průběhu života, jsem už viděl vícero. Tenhle byl odlišný nejen díky schopnosti Alaina Resnaise obdařit romantické drama specifickou, chvílemi až magickou atmosférou a díky výraznému ponoření se do psychologie dvou postav v dlouhých dialozích plných emočních katarzí. Setkání zároveň přináší nejedno zastavení se nad odlišným významem jednoho města pro různé lidi, kdežto pro Japonce znamenalo shození bombu na Hirošimu drtivou tragedii, zatímco ve Francii na západě Evropy vzbudilo i pozitivní naději ohledně následného konce 2. světové války. Tímhle intimním výletem do minulosti i cizího kraje, s rodícím se vztahem předem odsouzeným k brzkému zaniknutí, přesto (nebo právě proto) zanechávající v člověku hodně silné chvílie, mi Resnaisova Hirošima značně sedla. Každý sám sobě historikem, s vlastním a jedinečným vztahem k daným zasahujícím historickým událostem i místům navštívených a poznaných... s vlastními a jedinečnými vzpomínkami. Emmanuelle Riva (Kněz Léon Morin, Riziko povolání) si u mě potvrdila status herečky, kterou vídám sice svátečně, ale o to víc se mi svými výkony zapíše do paměti, obzvlášť v tomto případě. [75%] (13.07.2024)