Hirošima, má láska

Resnais svým hraným debutem opět cíleně vyvolává kontroverzní reakce - ať již svébytným náhledem na nedotknutelné téma a soudobé pacifistické tendence, tak průkopnickou strukturou filmu, jež je vskutku revoluční a nečekaná. Film se vlastně snaží napodobit složitou cestu do myšlenkových pochodů ženy, jíž cesta na druhý konec světa paradoxně upomene na dospívání v ospalém provinčním městě, kde zažila tragédii s přesahem i do jejího současného života a vztahů - vlastně dávné události určily její současnou identitu. Spojení stále připomínaných hrůz v novém, životem kypícím městě s něžnou a upřímnou láskou na ženu působí jako výbušná směs a zastřené vzpomínky opět jako střepy pronikají na povrch. Následují je i ničivé obavy, které ženě znemožňují v nadějném vztahu pokračovat a vzbuzují v ní úzkost i z celého světového směřování. Tváří v tvář totiž musí čelit nedokonalosti vlastní paměti, jež nyní její první osudovou lásku zprostředkovává jen v neuspořádaných útržcích. Proto se vysloveně brání nabízevší se náhradě, jež je lákavá, ale přesto marná - přijmout ji by znamenalo definitivně zničit a překrýt minulost, na níž ji tolik záleží a jež jí určuje, odmítnout by probudilo jen další bolestivé vzpomínky směřující do nicoty. Začarovaný kruh. To vše Resnais nabízí v intenzivní koláži, jež dosahuje vrcholu v emotivní zpovědi hrdinky, v níž je formálními prostředky geniálně rekonstruován obraz její paměti. Ta má však ještě daleko důležitější přesah, jenž naplno vynikne v závěrečné scéně. Ošidnost paměti totiž neútočí jen na osobní zkušenostvi, ale je společná pro celé lidstvo, mezi jehož spojující zkušenost patří právě hirošimská katastrofa - i ona se stává čím dál zastřenější epizodou minulosti, což ostatně dává najevo i moderní existence tohoto města a nevýslovnost toho, co se tenkrát stalo, kterou nedokáží nahradit ani nejrůznější upomínky, jak naznačuje poeticko-esejistický úvod. Přítomná mírová a manifestační atmosféra, která na první pohled snímek řadí po bok obdobných soudbobých děl (např. naše Holubice) je tak v důsledku značně zpochybněna a tím se Resnais nonkomformně snaží proti upřímným dobovým snahám, které dle něj ale nemají žádnou moc zabránit světu, aby opustil cestu do záhuby. Pomalu začíná být jedno, jestli je zapomenuta Hirošima či "nevýznamná" epizodka z Nevers - v obou případech lidská mstivost a nenávist způsobila jizvy, které se nesmazatelně vryly do člověka samotného, ačkoliv on sám má tendenci vytěsnit jejich příčinu a znovu připustit, aby se stalo něco podobného. Resnaisův povzdech nad marností veškerého nápravného konání a snů pro zítřky nemohl být hlubší a rezignovanější... (20.10.2010)

Udělal jsem si na začátku k filmu kafe a zůstalo mi na celých 90 minut, protože jsem nechtěl narušovat křehkou atmosféru filmu tím, že se budu natahovat pro hrnek... Takhle nějak by podle mě měl vypadat ideální umělecký film. Krásné obrazy doprovázené nádhernou hudbou, které nejsou jen prvoplánově hezké. Cítíme, že se film k něčemu vyjadřuje. Co je tématem? Paměť, pomíjivost lásky i života, válka, svědomí... Není to přísně určeno - každý ať si najde, co ho osloví. Loni v Marienbadu mám radši, ale i Hirošima, má láska je jedním z těch sugestivních filmů, u kterých krásou přestávám dýchat. (07.10.2012)

V niektorých vyčerpávajúcich komentároch už bolo napísané úplne všetko, takže ja len doplním zopár mojich pocitov. Hirošima je aj film plný kontrastov a niekoľkých paradoxov. Je tu kontrast lásky a utrpenia, osudy jednotlivcov a národa, v závere umocnené pomenovaním hlavných hrdinov názvami svojich miest, zábery prázdnych mestských priestorov a hromadné scény, minulosť a prítomnosť, kontrast mladých tiel milencov a spálených a zohavených tiel obetí bombového útoku, v osudný deň pre Hirošimu bolo vo Francúzsku krásne, najdôležitejším je ale kontrast života a smrti. Postavy paradoxne nachádzajú lásku vďaka vojne, herečka miluje iba nepriateľov, Nemca a Japonca. Japonec stratil v Hirošime celú svoju rodinu, ale nachádzal sa na bojisku, takže prežil. Podľa dialógu vo filme tak mal šťastie. Hirošima, moja láska je podobne, ako niektoré filmy novej vlny značne ukecaný, ale ani zďaleka nie doslovný. Skôr naopak. (14.09.2013)

Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul (27.05.2013)

Začiatkom konca lásky je zabúdanie druhého. Začiatkom konca ľudstva je strata historickej pamäte. Ako znovu oživiť stratené a zabudnuté city ? Ako nezabudnúť na hrôzy minulosti ? Spojiť tieto tézy a otázky do jedného celku sa rozhodol Alain Resnais až v priebehu nakrúcania. Pôvodne zamýšľal nakrútiť len dokument o Hirošime, doplnenie o ľúbostný príbeh vzniklo dodatočne. Prepojenie lásky a politiky, histórie osobnej a kolektívnej trochu neorganicky vytŕča najmä v úvode, ktorý akoby vypadol z iného filmu. Tvorí ho sled otrasných záberov hirošimských hrôz z obdobia tesne po výbuchu. Zvyšok sa venuje vzťahu muža a ženy, Francúzky a Japonca. Náhodná posteľová epizóda vzdialených ľudí sa mení na znovu oživenie odumretých vášní. Vyvolá ho najmä mužov záujem o minulosť dievčaťa. Čriepky poeticky roztrúsených spomienok na jej osudovú lásku podnietia vznik lásky novej. Protiklady a popierania, zabúdanie a prebudenie polozabudnutých spomienok, novo vzplanutá vášeň zabíjaná súčasnými pochybnosťami sú základom dialógov, odohrávajúcich sa za zavretými ústami hrdinov. Nová filmová forma, rozbíjanie lineárneho plynutia času, podmanivá hudba. (03.02.2007)