Hirošima, má láska

První minuty mi naprosto vyrazily dech. Alain Resnais využívá dokumentární záběry z Hirošimy, které ukazují, jak je jaderná bomba skutečně destruktivní, a to i na lidech, kteří nezemřeli, ale dál žijí. Ovšem v jakých podmínkách. Když tohle rozdýcháte, začne se před vámi odvíjet příběh, který také není úplně laskavý, i když rozhodně je možné mluvit o tom, že je romantický. Jeden z těch filmů, které ve vás něco zanechají. (20.03.2015)

Poetický príbeh o láske a stratenosti vo svete. Resnais sa rozhodol kašlať na klasický spôsob narácie a vybral sa nekonvenčnou cestou - ktorá mu priniesla uznanie - rozprávajúc o pocitoch a spomienkach hlavnej hrdinky. Často krát jej spomienky vizualizuje pomocou retrospektív. Jednak vidíme príbeh jej prvej lásky, následne šialenstvo spôsobené smrťou jej milého a potom sa presúvame do Hiroshimi, kde prekonáva rovnaké emiocionálne a psychické stavy s mladíkom ktorý jej prvého milenca pripomína. Hiroshima, moja láska je natočený ako filmová báseň. Myšlienky a dialógy hlavných hrdinov sú neustále nabité emóciou alebo pocitom a často krát pôsobia ako báseň s voľným veršom na tému láska, samota, túžba a šialenstvo. V neposlednom rade musím pochváliť úvodnú časť filmu, ktorá nám prezentuje Hiroshimu tesne po vojne - ako miesto, ktoré zo svojho zničenia znova vyrástlo čo je zároveň aj akýsi prvotný význam celého príbehu ústrednej postavy, ktorá poznačená nešťastnou láskou k nej znova začne inklinovať. Pararelné striedanie francúzskej a japonskej krajiny obohacuje film o históriu postáv, ukazujúc krajinu s ktorej pochádzajú a ktorá je v obidvoch prípadoch poznačená deštruktívnou svetovou vojnou. (02.04.2012)

Začiatkom konca lásky je zabúdanie druhého. Začiatkom konca ľudstva je strata historickej pamäte. Ako znovu oživiť stratené a zabudnuté city ? Ako nezabudnúť na hrôzy minulosti ? Spojiť tieto tézy a otázky do jedného celku sa rozhodol Alain Resnais až v priebehu nakrúcania. Pôvodne zamýšľal nakrútiť len dokument o Hirošime, doplnenie o ľúbostný príbeh vzniklo dodatočne. Prepojenie lásky a politiky, histórie osobnej a kolektívnej trochu neorganicky vytŕča najmä v úvode, ktorý akoby vypadol z iného filmu. Tvorí ho sled otrasných záberov hirošimských hrôz z obdobia tesne po výbuchu. Zvyšok sa venuje vzťahu muža a ženy, Francúzky a Japonca. Náhodná posteľová epizóda vzdialených ľudí sa mení na znovu oživenie odumretých vášní. Vyvolá ho najmä mužov záujem o minulosť dievčaťa. Čriepky poeticky roztrúsených spomienok na jej osudovú lásku podnietia vznik lásky novej. Protiklady a popierania, zabúdanie a prebudenie polozabudnutých spomienok, novo vzplanutá vášeň zabíjaná súčasnými pochybnosťami sú základom dialógov, odohrávajúcich sa za zavretými ústami hrdinov. Nová filmová forma, rozbíjanie lineárneho plynutia času, podmanivá hudba. (03.02.2007)

Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje. (27.10.2005)

Resnais svým hraným debutem opět cíleně vyvolává kontroverzní reakce - ať již svébytným náhledem na nedotknutelné téma a soudobé pacifistické tendence, tak průkopnickou strukturou filmu, jež je vskutku revoluční a nečekaná. Film se vlastně snaží napodobit složitou cestu do myšlenkových pochodů ženy, jíž cesta na druhý konec světa paradoxně upomene na dospívání v ospalém provinčním městě, kde zažila tragédii s přesahem i do jejího současného života a vztahů - vlastně dávné události určily její současnou identitu. Spojení stále připomínaných hrůz v novém, životem kypícím městě s něžnou a upřímnou láskou na ženu působí jako výbušná směs a zastřené vzpomínky opět jako střepy pronikají na povrch. Následují je i ničivé obavy, které ženě znemožňují v nadějném vztahu pokračovat a vzbuzují v ní úzkost i z celého světového směřování. Tváří v tvář totiž musí čelit nedokonalosti vlastní paměti, jež nyní její první osudovou lásku zprostředkovává jen v neuspořádaných útržcích. Proto se vysloveně brání nabízevší se náhradě, jež je lákavá, ale přesto marná - přijmout ji by znamenalo definitivně zničit a překrýt minulost, na níž ji tolik záleží a jež jí určuje, odmítnout by probudilo jen další bolestivé vzpomínky směřující do nicoty. Začarovaný kruh. To vše Resnais nabízí v intenzivní koláži, jež dosahuje vrcholu v emotivní zpovědi hrdinky, v níž je formálními prostředky geniálně rekonstruován obraz její paměti. Ta má však ještě daleko důležitější přesah, jenž naplno vynikne v závěrečné scéně. Ošidnost paměti totiž neútočí jen na osobní zkušenostvi, ale je společná pro celé lidstvo, mezi jehož spojující zkušenost patří právě hirošimská katastrofa - i ona se stává čím dál zastřenější epizodou minulosti, což ostatně dává najevo i moderní existence tohoto města a nevýslovnost toho, co se tenkrát stalo, kterou nedokáží nahradit ani nejrůznější upomínky, jak naznačuje poeticko-esejistický úvod. Přítomná mírová a manifestační atmosféra, která na první pohled snímek řadí po bok obdobných soudbobých děl (např. naše Holubice) je tak v důsledku značně zpochybněna a tím se Resnais nonkomformně snaží proti upřímným dobovým snahám, které dle něj ale nemají žádnou moc zabránit světu, aby opustil cestu do záhuby. Pomalu začíná být jedno, jestli je zapomenuta Hirošima či "nevýznamná" epizodka z Nevers - v obou případech lidská mstivost a nenávist způsobila jizvy, které se nesmazatelně vryly do člověka samotného, ačkoliv on sám má tendenci vytěsnit jejich příčinu a znovu připustit, aby se stalo něco podobného. Resnaisův povzdech nad marností veškerého nápravného konání a snů pro zítřky nemohl být hlubší a rezignovanější... (20.10.2010)