Zuřivost

Připouštím, že se někomu mohou zdát Pasoliniho komentáře (= verše) patetické, subjektivní a levičácké, ale v posledku se jeví oproti Guareschiho názorům na každý pád upřímnější a hlouběji procítěné a promyšlené. A to se v žádném případě nechci pozastavovat nad charaktery obou umělců a osočovat Guareschiho z úmyslné neupřímnosti či falešnosti. Jádro věci tkví v tom, že autor Dona Camilla zprostředkovává své názory bez jasného osvětlení si a přiznání si vlastního ideologického stanoviska (stojícího nejspíše na základech konzervatismu). Proto když mluví o svobodě (emigranti z východního Berlína utíkají přes zeď za "svobodou"), vydává svoje pojetí svobody za objektivní formu svobody pro všechny lidi. A tím se stává stejně neobjektivním "ideologem", jak je vnímán od první chvíle filmu i Pasolini, a nesmíme se ani nechat zmýlit jeho selektivním sarkasmem a nadhledem (k čemu je ironie obrácená jen proti ostatním?). Je tu však jeden podstatný rozdíl - Pasolini se nám k tomu již v úvodu přiznává, reflektuje své ideologické stanovisko a jeho dialog s námi je proto od počátku upřímnější. Stačí nám pak už jen se nechat přesvědčit hloubkou jeho vnímání běhu světa, sice nesporně subjektivně zabarveného, ale tím i bezpochyby lidštějšího a pravdivějšího. (06.10.2013)

Na pozadí současnosti pohled, podávaný ZUŘIVOSTÍ, působí v mnoha ohledech až inspirativně. Spíše analytický přístup Gureschiho je v zřejmém protikladu s komunisticky iuzionizujícím patosem Pasoliniho. Aby pohled zejména na levicovou část byl vyvážený, je nutné doplnit, že za životaschopný považoval sovětský model v té době i Washington a že Chruščov, jakkoliv v druhé části dokumentu podrobovaný věcně oprávněné kritice, byl považován za poněkud nevypočitatelný symbol naděje a budoucnosti, ztělesněné v programu XXII. sjezdu KSSS z r. 1961; r. 1962 vyšla z Chruščovova popudu Solženicynova prvotina JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE; Gagarinův vzlet je ostatně jednou z dominant filmu. Na Západě vrcholí vliv italských Togliattiho a francouzských Thorezových komunistů. Doba byla těhotná nadějemi osmašedesátého roku. Velké osobnosti měl ale i Západ: de Gaulle a prezident naděje Kennedy jsou symboly druhé strany. Jakkoliv se oba střihové dokumenty liší, jedno mají společné alespoň v proklamativní rovině: touhu po míru, snahu soutěžit v myšlenkách a tvořivosti, nikoliv ve zbraních a konfrontacích. Skutečnost, jak dnes víme, byla složitější; ale idea konvergence se v praxi posléze prosadila právě před dvaceti lety. Stíny druhé světové války jsou dnes historickou minulostí právě jako celé tragické období evropských dějin 1914-1951. ZUŘIVOST podle mého názoru jasnozřivě zachycuje tuto novou kvalitu dvěma vyváženými alternativními pohledy v jejím stále ještě zárodečném stádiu, jemuž vnějškově dosud dominovaly resentimenty třicátých a čtyřicátých let minulého století. (15.11.2009)

Pasoliniho první část je hodně naivní a trapně patetická. Pravdou je, že na začátku 60. let nikdo nemohl vědět jak to všechno nakonec dopadne, ale levičák Pasolini tepe do všeho západního, konzumního a kapitalistického, aby nakonec pateticky slzel nad smrtí Marylin Monroe, ikony právě toho kapitalistického a konzumního života. Nejlepší je ale báseň o Svobodě. Z té si už tehdy dělal srandu Camus ve svých denících. Naopak Guareschiho část, ač je konzervativnější, (tématy je zde i rodina, a církev), je mnohem přesnější ve svých závěrech. Ironicky nešetří nikoho. Oslavnou báseň na Stalina konfrontuje s ním napáchanými zvěrstvy, v kubánských Barbudos nevidí nic víc, než co nakonec budou (základ pro Castrovu diktaturu) a tak dále a dále. Hodnocení: Pasolini *, Guareschi ****. Průměr ** a půl (10.12.2009)

Upraveno v březnu 2021. Zuřivost je pozoruhodným filmovým experimentem rázně probuzené emancipace a sebevědomé svobodomyslnosti rebelujících šedesátých let dvacátého století. Je politickým i sociálním glosářem společnosti a života lidí. a ta nekonečná válečná přítomnost byla stále součástí západní civilizace, což pokládá základní otázku filmového díla. Pier Paolo Pasolini je tady především romantickým básníkem marxismu, a byť si uvědomuje realitu slz a krve té sovětské komunistické víry, zůstává idealistickým snílkem a opěvuje lidovou demokracii jako ten přirozený evoluční vývoj společnosti. S tím souvisí i jeho jásavá poezie nad osvobozováním afrických národů, plamenné požehnání ztrouchnivělosti buržoazie i ceremoniální pompéznosti katolické církve, pláče nad odcizením moderního světa. Válka je pro něj třídním bojem. Novinář Giovanni Guareschi zůstal věren své satirické tradici a s ironickým nadhledem a jízlivým popichováním komentuje pokrytectví urovnávání bolesti druhé světové války, koloniální rozpad je koncem těch starých, zlatých časů aristokratické Evropy. Z pohledu dnešní bláznivé hysterie je v mnohém nekorektní, přesto je jeho sarkasmus často drze výstižný. Je kritický k Američanům, konzumu a sexuálnímu osvobození, a za úhlavního nepřítele člověka viní komunistu a ideály marxismu. Nespokojenost je důsledkem hodnotové prázdnoty spotřební kultury a odcizováním v pohodlí technologického pokroku civilizace, jeho sarkasmus jiskří a popichuje. Zuřivost je zajímavou sondou na život člověka a společnost od konce ničivé války až po dobu vzniku filmu, člověk se zmítá ve změti vášní těch zásadních transformačních procesů. Příjemný nadhled i poetizování. (14.10.2009)

tak s týmto si to Pasolini u mňa dosť...pokazil :) .... je až smiešne s akým pátosom dokáže jednostranne predkladať historické udalosti (s tou Maďarskou revolúciou 56 si to u mňa doslova posr...), a v snahe dať svojmu výkladu punc "intelektuálnosti" to zabaliť do nepodarených vlastných veršov, v ktorých sa iba sem tam (najmä v závere jeho časti) blisnú samozrejme aj všeobecne platné a krásne myšlienky... chvalabohu aspoň za druhú časť Guareschiho, ktorá je vytvorená oveľa rezkejšie, sarkastickejšie, vecnejšie a v konečnom dôsledku aj optimistickejšie, bez potreby zaobalovať svoje názory do prílišnej básnickej vaty - Guareschi ju nahradil radšej mnou tak obľúbeným sarkazmom, výsmechom ("keď sa ide moderný človek ženiť, musí si prelistovať katalóg elektrických spotrebičov").... avšak, v niektorých prípadoch sa aj jeho pohľady už zdajú prežité, a niektoré narážky doslova nacistické alebo rasistické (či už verbálne alebo vizuálne) .... z napísaného je asi zrejmé, že druhá časť ma oslovila viac, a to už len preto, že na vyjadrenie pocitov autor nepotreboval do svojho príspevku vsunúť snáď 15 výbuchov atómových bômb ako Pasolini - asi ho to fascinovalo :) a zneužiť krásne Albinoniho Adagio na dosiahnutie empatie :( .... každopádne, ani jeden z pohľadov na "svet" nie je presne ten môj...prvý bol úplne mimo, a druhý miestami zaváňal povýšenectvom, rasizmom, súčasnou neonazi propagandou o "chuderke Európe" balansujúcej medzi znepriateľenými Ruskom a USA, a miestami aj nekorektnosťou (najmä ohľadne kritiky Hirošimy, ktorú považujem - s prepáčením - za záchranu Japoncov.... Nagasaki je už o niečom inom, tam už Američania iba skúšali druhý vyvinutý plutóniový typ bomby, a pre kapituláciu Japonska to snáď tak potrebné nebolo... aj keď hrdosť Japoncov ešte aj po Nagasaki zvažovala doslova boj do posledného muža! keď sa cisár po prvý raz ozval v rádiu, a ohlásil svojmu ľudu potrebu kapitulácie, všetci boli zdesení.... väčšina očakávala boj až do samého konca.... a ešte v tom bol zamontovaný aj Molotov, ktorý akoby odkladaním prijatia japonského veľvyslanca čakal na to, s čím Američania prídu, aj keď vedel že Japonci dostali ultimátum, a aj keď japonský veľvyslanec na neho naliehal a hovoril o dôležitosti každej hodiny... Sovieti boli totiž možní sprostredkovatelia kapitulácie, a pri ich väčšej angažovanosti by si Truman testoval svoje zbrane iba v púšťach USA) .. takže, za Pasoliniho jedna hviezda (červená) a za Guareschiho dve ("nahnedlé")..... .... po dvoch dňoch som si to prečítal, a asi som bol na oboch pánov trošku prísny.... nie, nejdem zvyšovať hodnotenie, ale iba som si uvedomil, že obaja sa svojim spôsobom uvažovania snažili vyjadriť to isté, a síce ako veľmi im záleží na budúcnosti ľudí, ich humanite, mieri.... Pasolini vsadil na vieru v dobro človeka (okrem buržoázie a kapitalistov samozrejme :) ..... Guareschi vsadil skôr na na kritiku človeka, na kritiku jeho primitívneho pachtenia sa za modernosťou, na kritiku jeho "stádovitého rebelantstva" (04.05.2010)