Evangelium sv. Matouše

Italské kulisy, hudební dramaturgie, tváře, sociální výklad Nového zákona, asketický návrat k počáteční přirozenosti a zárodkům mýtu - Pasolini si zvolil výborná východiska, která však působí stále značně intelektuálním dojmem, kterému se nedostalo živé náplně. Sledování filmu není zrovna jednoduchou a naplňující činností, ale v řadě momentů je velmi působivé a inspirativní. Rozhodně jeden z nejzajímavějších a nejautentičtějších počinů ze života Krista. (03.05.2012)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Plno ticha, plno hudby, plno slov, plno obrazu. Dohromady je to prostě evangelium. Hodí vám ho a dělejte si s ním, co chcete. Je jen na vás, co si v něm najdete, nikdo vám nic necpe. A v tom spočívá kouzlo tohoto snímku. Zásluhu na něm mají rozhodně všichni ti herci neherci, kteří hraný film proměnili téměř v dokument. Pasolini si uměl vybrat. Výborný výkon tu podává i jeho matka, které prý při natáčení závěrečné scény připomínal smrt vlastního syna, aby v ní probudil co nejpřesvědčivější a nejlidštější zoufalství. Není to zkrátka žádný středověký nebo barokní obraz. Ježíš se nevznáší metr nad zemí s beránčíma očima k nebesům, není to ani Buňuelův kámoš. Je to docela drsný chlapík. (21.01.2006)

Tak napotřetí mi maestro Pasolini příliš nesedl. Pomalé tempo postupně přerůstalo v nudu a směrem ke konci jsem měl už fanatickou potřebu zařvat na celý sál, aby nezdržovali a konečně ho už ukřižovali! (tímto se věřícím uživatelům omlouvám za své kacířství) Vůbec jsem měl s postavou Ježíše (tak jak ho režisér nastínil) velký problém. Casting hlavního představitele se sice podařil, Enrique Irazoqui byl velmi výrazný, ale jeho postava neuvěřitelného demagoga (přičemž v jeho rétorice došlo k mixu křesťanství a komunismu-jakkoli se může tato kombinace jevit jako nesmyslná a absurdní) mě maximálně iritovala. A vůbec mi několikrát během filmu přišlo na mysl, že ač je obsazený neherci, tak ti působí paradoxně velmi křečovitě a nepřirozeně. Více se mi líbila se mi jenom hudba, díky níž se v některých scénách podařilo vyvolat působivější chvilky. Celkově ještě 2*, víc ani omylem. (08.04.2014)

Filmársky suverénne, obrazovo čisté, dejovo oddramatizované, herecky civilné, kostýmovo striedme, lokáciami minimalistické a použitím nádhernej hudby odvážne a emotívne. Pasolini je prekvapivo verný predlohe a neorealistickej forme s dokumentarizujúcim presahom. Jeho interpretácia spočíva v tom, že Kristus je vyobrazený ako nekompromisný vodca s radikálnymi postojmi a nie ako láskavý a chápavý dobrák. Pojmy ako Boží syn a kráľovstvo nebeské sú navyše metaforami pre revoltujúcu ideológiu či komunizmus. Spolu s Posledným pokušením Krista pre mňa najzaujímavejšie spracovanie života Ježiša Krista. (08.04.2023)